16.2.2018
Platón - Faidros (https://www.databazeknih.cz/knihy/dialogy-o-krase-21791 )
SOKRATES
Kdybych jí nevěřil, jako činí učení lidé, nebylo by to nic zvláštního; vymýšlel bych si a říkal bych, že Óreithyji shodil závan severního větru z blízkých skal, kde si hrála s Farmakejí, a že když takto zemřela, řeklo se o ní, že ji unesl Boreas. Takové výklady považuji sice, Faidre, za roztomilé, ale je k nim třeba hrozně moc odbornosti a námahy, aniž by člověka docela uspokojily; tak například se při tom musí uvádět na pravou míru podoba Kentaurů nebo zase podoba Chiméry, k tomu přibude zástup Gorgón a Pégasů a množství jiných oblud a nemožných zázračných stvoření. Když k nim někdo přistoupí s nedůvěrou a rozebírá jejich podobu selským rozumem, pak má věru co dělat! Na to já vůbec nemám kdy, a to proto, příteli, že dosud nedovedu podle onoho delfského nápisu poznat sebe sama. Připadá mi k smíchu zkoumat věci jiné, když toto dosud neznám. Proto nechávám tyhle věci být a spokojuji se s tím, co se o nich říká obecně. Jak jsem pravil, nezabývám se jimi, nýbrž sebou samým.
LYSIAS (Faidrovými ústy)
...U těch, kdo nejsou zamilováni a kdo byli přáteli ještě předtím, nežli začali pěstovat své styky, není pravděpodobné, že by se jejich přátelství zmenšilo tím, že při stycích nacházejí uspokojení, spíš to bude připomínka toho, co je čeká v budoucnu. Máš i možnost stát se lepším, jestliže se poddáš raději mně nežli milenci. Milenci totiž vychvalují slova a činy i tehdy, když nejsou právě nejlepší, jednak z obavy, aby se ti nezprotivili, jednak i proto, že je jejich schopnost poznávání jejich touhou snížena. ...
SOKRATES¨
...Zamilovaný nepřijímá s láskou a rád žádného miláčka, který je silnější než on nebo který se mu vyrovná, vždy se snaží předmět své lásky učinit slabším a podřízeným. Neučený člověk je slabší nežli moudrý, zbabělec je slabší nežli řečník, težkopádný člověk slabší než bystrý. ...
SOKRATES
...Pokud jde o krásu, ta vynikala mezi ostatními skutečnostmi svou září, jak jsme pravili. Když jsme přišli sem, postihli jsme ji nejdokonalejším ze svých smyslů, neboť zářila nejjasněji. Zrak je totiž nejbystřejší z našich tělesných smyslů, ale moudrost jím nevidíme, kdyby existoval nějaký takový její zářivý obraz, nebo i jiných milování hodných věcí, který bychom mohli vnímat zrakem, byl by pramenem nepředstavitelných lásek. ...
SOKRATES (podobenství)
... Jakmile pak vozataj spatří milostný zjev a celá duše se tím dojmem rozehřeje a je naplněna ostny podráždění a touhy, tu se kůň vozataje poslušný jako vždy i v tu chvíli studem zdržuje, aby milovanou bytost nenapadl. Druhý kůň však se nedá ani vozatajovým bodcem ani bičem zadržet, vyskakuje a prudce se žene, druhému koni i vozatajovi způsobuje kdejaké potíže a nutí je jít k miláčkovi a dělat narážky na milostné půvaby. Vozataj i druhý kůň se zpočátku vzpírají hněvajíce se, že jsou nuceni k něčemu, co je hrozné a protizákonné, ale když špatný vliv nebere konce, dávají se nakonec vést, povolují a souhlasí, že učiní, co se po nich žádá.
A tak se octnou u miláčka a spatří jeho zářící zjev. Jakmile ho spatří vozataj, vznese se jeho paměť ke vzpomínce na podstatu krásy a znovu ji spatří, jak stojí cudně na posvátném prestolu; když ji takto spatří, ulekne se, zastydí se, vrhne se nazpět a zároveň musí strhnout otěže nazpátek tak prudce, že oba koně sednou na zadek, a to jeden z nich dobrovolně, protože se nevzpíná, ale druhý, který je vzpurný, s velikým odporem. Když poodejdou, tu ten první kůň studem a zděšením zalije celou duši potem, druhý pak, jakmile ho přejde bolest způsobená uzdou a pádem, sotva si oddechne, začne hněvivě lát, prudce vyčítaje vozatajovi i druhému koni, že zbaběle a nemužně opustili šik a porušili jednotu. Nutí je, aby tam šli znovu, i když nechtějí, a jen taktak povolí jejich prosbám, aby se to odložilo na jindy.
SOKRATES
Kdybych jí nevěřil, jako činí učení lidé, nebylo by to nic zvláštního; vymýšlel bych si a říkal bych, že Óreithyji shodil závan severního větru z blízkých skal, kde si hrála s Farmakejí, a že když takto zemřela, řeklo se o ní, že ji unesl Boreas. Takové výklady považuji sice, Faidre, za roztomilé, ale je k nim třeba hrozně moc odbornosti a námahy, aniž by člověka docela uspokojily; tak například se při tom musí uvádět na pravou míru podoba Kentaurů nebo zase podoba Chiméry, k tomu přibude zástup Gorgón a Pégasů a množství jiných oblud a nemožných zázračných stvoření. Když k nim někdo přistoupí s nedůvěrou a rozebírá jejich podobu selským rozumem, pak má věru co dělat! Na to já vůbec nemám kdy, a to proto, příteli, že dosud nedovedu podle onoho delfského nápisu poznat sebe sama. Připadá mi k smíchu zkoumat věci jiné, když toto dosud neznám. Proto nechávám tyhle věci být a spokojuji se s tím, co se o nich říká obecně. Jak jsem pravil, nezabývám se jimi, nýbrž sebou samým.
...U těch, kdo nejsou zamilováni a kdo byli přáteli ještě předtím, nežli začali pěstovat své styky, není pravděpodobné, že by se jejich přátelství zmenšilo tím, že při stycích nacházejí uspokojení, spíš to bude připomínka toho, co je čeká v budoucnu. Máš i možnost stát se lepším, jestliže se poddáš raději mně nežli milenci. Milenci totiž vychvalují slova a činy i tehdy, když nejsou právě nejlepší, jednak z obavy, aby se ti nezprotivili, jednak i proto, že je jejich schopnost poznávání jejich touhou snížena. ...
...Zamilovaný nepřijímá s láskou a rád žádného miláčka, který je silnější než on nebo který se mu vyrovná, vždy se snaží předmět své lásky učinit slabším a podřízeným. Neučený člověk je slabší nežli moudrý, zbabělec je slabší nežli řečník, težkopádný člověk slabší než bystrý. ...
...Pokud jde o krásu, ta vynikala mezi ostatními skutečnostmi svou září, jak jsme pravili. Když jsme přišli sem, postihli jsme ji nejdokonalejším ze svých smyslů, neboť zářila nejjasněji. Zrak je totiž nejbystřejší z našich tělesných smyslů, ale moudrost jím nevidíme, kdyby existoval nějaký takový její zářivý obraz, nebo i jiných milování hodných věcí, který bychom mohli vnímat zrakem, byl by pramenem nepředstavitelných lásek. ...
... Jakmile pak vozataj spatří milostný zjev a celá duše se tím dojmem rozehřeje a je naplněna ostny podráždění a touhy, tu se kůň vozataje poslušný jako vždy i v tu chvíli studem zdržuje, aby milovanou bytost nenapadl. Druhý kůň však se nedá ani vozatajovým bodcem ani bičem zadržet, vyskakuje a prudce se žene, druhému koni i vozatajovi způsobuje kdejaké potíže a nutí je jít k miláčkovi a dělat narážky na milostné půvaby. Vozataj i druhý kůň se zpočátku vzpírají hněvajíce se, že jsou nuceni k něčemu, co je hrozné a protizákonné, ale když špatný vliv nebere konce, dávají se nakonec vést, povolují a souhlasí, že učiní, co se po nich žádá.
A tak se octnou u miláčka a spatří jeho zářící zjev. Jakmile ho spatří vozataj, vznese se jeho paměť ke vzpomínce na podstatu krásy a znovu ji spatří, jak stojí cudně na posvátném prestolu; když ji takto spatří, ulekne se, zastydí se, vrhne se nazpět a zároveň musí strhnout otěže nazpátek tak prudce, že oba koně sednou na zadek, a to jeden z nich dobrovolně, protože se nevzpíná, ale druhý, který je vzpurný, s velikým odporem. Když poodejdou, tu ten první kůň studem a zděšením zalije celou duši potem, druhý pak, jakmile ho přejde bolest způsobená uzdou a pádem, sotva si oddechne, začne hněvivě lát, prudce vyčítaje vozatajovi i druhému koni, že zbaběle a nemužně opustili šik a porušili jednotu. Nutí je, aby tam šli znovu, i když nechtějí, a jen taktak povolí jejich prosbám, aby se to odložilo na jindy.
Komentáře
Okomentovat