20.2.2018
Dneska jsem chtěla psát o něčem naprosto jiném, ale stalo se něco zvláštního... Tak zvláštního, že si Napoleona nechám na jindy. Navíc musím využít situace, že zatím to skutečně nikdo nečte a já si tak můžu dovolit být kompletně upřímná, což je věc se kterou mám odjakživa problém. Nejzvláštnější na tom je, že se vlastně nic nestalo. A valnou většinu lidí by to vůbec nerozhodilo... Ale k tomu až později.
Dneska jsem měla krásný a klidný den - do určitého momentu. Musela jsem vstávat v sedm, protože mi škola začínala (na mě) brzo ráno. To by jednomu zkazilo den, ale přesto, že se mi pekelně nechtělo vstávat, tak jsem nakonec všechno zvládla a v metru dočetla posledních pár básní od Václava Hraběte, možná i to trochu způsobilo mojí dnešní přecitlivělost... Protože si to poslechněte, u některých jsem se nerozbrečela jen díky tomu, že sem jela metrem... Tahle báseň nemá jméno...
***
Tma stéká do kaluží
Na šedivém pijáku nebe
otisky cyklámových růží
Uprostřed ulice lynčují
autogenem zbytky
této noci kterou jsem prochodil
abych se ujistil že žiji
Možná že zrovna dnešní ráno
přinese amnestii
promlčeným láskám
Václav Hrabě byl pro mě láska na první pohled, ještě než jsem viděla jedinou jeho báseň, když jsme se o něm začali učit ve škole, věděla jsem že ho budu milovat. A teď když jsem tu sbírku (https://www.databazeknih.cz/knihy/blues-blues-pro-blaznivou-holku-112968) dočetla, mám pocit, že ji zkrátka budu muset začít číst znovu, protože tohle je ONO.
Přišla jsem akorát včas na skvělý seminář o Platónových dialozích, kde byla tradičně - jako vždycky první... dva týdny v semestru - narváno, ale kupodivu mě to skoro vůbec nerozhodilo... Vážně si začínám na téhle škole zvykat. Byla to úvodní hodina a ty jsou vždycky trochu nudné, ale už teď vím naprosto jistě, že to budu milovat.
Pak jsem měla delší přestávku, takže jsem si pěkně sedla v menze, vytáhla si svačinu a pokračovala v dělání výpisků z ekonomie - což je nutné zlo, ale kupodivu... ani to mi dneska nevadilo. I když tvrdit, že jsem tomu extra rozuměla bych si netroufla.
Potom jsem se šla podívat na jednu přednášku, u které jsem ještě váhala, jestli si ji zapsat, navíc jsem měla výčitky svědomí, protože tuhle neděli jsem měla přijít na jinou přednášku vyučujícího, ale zaspala jsem a... no, řekněme, že jsem zaspala tak důkladně, že jsem se rozhodla, že bude lepší se nestresovat a vůbec tam nechodit... Řekněme, že jsem teoreticky měla šanci stihnout dvě hodiny ze sedmihodinové přednášky... Tak jsem nejela a šla radši dneska...
Bylo to zajímavé, jako ostatně pokaždé, a tak jsem se rozhodla, že na minimálně jednu se zapíšu, ale stoprocentně budu chodit na obě, a jestli to ze mě dělá šprta, tak ať. Normálně si nezvládám příliš dělat zápisky, nebudu tvrdit, že mi to dneska šlo nějak výborně, ale kostru výkladu jsem si dělala celou dobu. Jenomže... Když jsem se napřímila od sešitu a chtěla jsem se podívat na učitele, zjistila jsem, že jeden... mladý muž je otočený celým tělem dozadu a dívá se přímo na mě. Na tom není nic moc zvláštního, řekla bych, že skoro každou hodinu se jednou otočí a dívá se, kdo je v místnosti. A neříkejte mi, že jsem ho sledovala už předtím... možná trochu, ale patří mezi ty lidi, které zkrátka nemůžete přehlédnout, pokud nejste slepí. Zkrátka mě to překvapilo... a to je ještě hodně slabé slovo, spíš něco jako překvapilo-překvapilo-překvapilo... Ten těžký šok (a z čeho vlastně?) trvala ale jen zlomek vteřiny. Potom jsem ucítila něco, co se nestalo od té doby, co jsem poprvé a... možná i podruhé uviděla prvního (a asi taky jediného...) kluka, do kterého jsem se zamilovala. Nikdy z toho nic nebylo, ale přesně si pamatuju ten první okamžik, kdy mě sledovat jak jdu po chodbě a já naprosto ztratila nervy a na sbor jsem se rozhodla jít až někdy příště. No a teď jsem cítila přesně ten samý pocit, jako by něčí ruka pevně svírala moje srdce a ono nemohlo tlouct, jako by mě někdo objímal tak pevně, že nemůžu dýchat a najednou mi začalo být takové teplo... jsem si jistá, že jsem zčervenala. Rychle jsem se sklonila zpátky k zápiskům, ale.. naprosto jsem netušila co zapsat, tak jsem tam načmárala nějakou naprostou zbytečnost, když jsem konečně sebrala odvahu se znovu zvednout, už se dávno díval do předu. A to je všechno přátelé. Naprosto se nechápu. Nestalo se naprosto nic, ale já jsem celý zbytek dne nenávratně rozhozená. V metru jsem byla naprosto neschopná si číst a místo toho jsem si celou cestu představovala kraviny, což dělám normálně, ale většinou... v nich figurují smyšlené postavy.
Když jsem přišla domů, musela jsem ještě ven, protože můj mozek byl jednoduše předimenzovanej a mě se vždycky líp přemýšlí v chůzi, kdyby nebylo tolik hodin, myslím, že bych byla schopná ujít 30km, jenomže tady... lidi a silnice jsou tu všude... A já bych navíc potřebovala nějakej pořádnej krpál, abych se alespoň trochu uklidnila. Takže místo toho šla s obličejem obráceným k nebi, rozplývala se v nebi a žasla nad tím šťastným pocitem, co se mi usadil v hrudníku.
Ale to je jenom část... samozřejmě jsem necítila jen štěstí. Vlastně jsem asi jeden z nejambivalentnějších lidí co znám. Na jednu stranu jsem šťastná, dvojnásob, protože jsem si popravdě nebyla jistá, aby mě někdo skutečně fysicky přitahoval, tímhle naprosto vymývačským způsobem. Spoustu lidí mám ráda, řekla bych i miluju, ale... jenom to jací jsou, miluju jejich duše. Ta tělesná část mi překáží a popravdě mě taky neskutečně děsí, což v mém věku není vůbec normální. Asi proto jsem taky začala tak vyšilovat.
Navíc mě neskutečně zajímá a baví moje studium, nejsem kariérista, nejde mi o to dotáhnout to v životě co nejdál, ale chci tomu dát co nejvíc. Což je taky jeden z těch velkých důvodů, proč se ani v nejmenším neženu do jakéhokoli vztahu (ten druhý je, že jsem strašpytel... kdyby vás to zajímalo). Zkrátka tenhle zvláštní pocit, taková pre-zamilovanost bych řekla se sváří s nutností ji potlačit a to ve mně vyvolává neskutečný zmatek. Zkrátka a dobře, nevím co chci... Kromě toho, že se chci dívat na nebe.
Na jednu stranu mám pocit, že mi něco uniká. Na tu druhou jsem spokojená se svým životem takový jaký je... a pak se stane tohle. Nesnáším, když mi někdo takhle naruší moji křehkou rovnováhu. A nejvtipnější na tom je, že řeším neexistující problémy, ale.. zase je pravda, že je lepší mít řešení připravené předem. Nesnáším, když mě někdo zaskočí...
Zkrátka, už začínám plácat hlouposti a navíc musím jít umýt nádobí a vyprostit se z téhle autistické nálady... Mimochodem... celý den poslouchám Papierosy, myslím, že je to dost trefné...
Díky, že jste mě poslouchali,
Jass
P.S. Ani nevíte, jak těžký bylo to skutečně zveřejnit...
Dneska jsem měla krásný a klidný den - do určitého momentu. Musela jsem vstávat v sedm, protože mi škola začínala (na mě) brzo ráno. To by jednomu zkazilo den, ale přesto, že se mi pekelně nechtělo vstávat, tak jsem nakonec všechno zvládla a v metru dočetla posledních pár básní od Václava Hraběte, možná i to trochu způsobilo mojí dnešní přecitlivělost... Protože si to poslechněte, u některých jsem se nerozbrečela jen díky tomu, že sem jela metrem... Tahle báseň nemá jméno...
***
Tma stéká do kaluží
Na šedivém pijáku nebe
otisky cyklámových růží
Uprostřed ulice lynčují
autogenem zbytky
této noci kterou jsem prochodil
abych se ujistil že žiji
Možná že zrovna dnešní ráno
přinese amnestii
promlčeným láskám
Václav Hrabě byl pro mě láska na první pohled, ještě než jsem viděla jedinou jeho báseň, když jsme se o něm začali učit ve škole, věděla jsem že ho budu milovat. A teď když jsem tu sbírku (https://www.databazeknih.cz/knihy/blues-blues-pro-blaznivou-holku-112968) dočetla, mám pocit, že ji zkrátka budu muset začít číst znovu, protože tohle je ONO.
Přišla jsem akorát včas na skvělý seminář o Platónových dialozích, kde byla tradičně - jako vždycky první... dva týdny v semestru - narváno, ale kupodivu mě to skoro vůbec nerozhodilo... Vážně si začínám na téhle škole zvykat. Byla to úvodní hodina a ty jsou vždycky trochu nudné, ale už teď vím naprosto jistě, že to budu milovat.
Pak jsem měla delší přestávku, takže jsem si pěkně sedla v menze, vytáhla si svačinu a pokračovala v dělání výpisků z ekonomie - což je nutné zlo, ale kupodivu... ani to mi dneska nevadilo. I když tvrdit, že jsem tomu extra rozuměla bych si netroufla.
Potom jsem se šla podívat na jednu přednášku, u které jsem ještě váhala, jestli si ji zapsat, navíc jsem měla výčitky svědomí, protože tuhle neděli jsem měla přijít na jinou přednášku vyučujícího, ale zaspala jsem a... no, řekněme, že jsem zaspala tak důkladně, že jsem se rozhodla, že bude lepší se nestresovat a vůbec tam nechodit... Řekněme, že jsem teoreticky měla šanci stihnout dvě hodiny ze sedmihodinové přednášky... Tak jsem nejela a šla radši dneska...
Bylo to zajímavé, jako ostatně pokaždé, a tak jsem se rozhodla, že na minimálně jednu se zapíšu, ale stoprocentně budu chodit na obě, a jestli to ze mě dělá šprta, tak ať. Normálně si nezvládám příliš dělat zápisky, nebudu tvrdit, že mi to dneska šlo nějak výborně, ale kostru výkladu jsem si dělala celou dobu. Jenomže... Když jsem se napřímila od sešitu a chtěla jsem se podívat na učitele, zjistila jsem, že jeden... mladý muž je otočený celým tělem dozadu a dívá se přímo na mě. Na tom není nic moc zvláštního, řekla bych, že skoro každou hodinu se jednou otočí a dívá se, kdo je v místnosti. A neříkejte mi, že jsem ho sledovala už předtím... možná trochu, ale patří mezi ty lidi, které zkrátka nemůžete přehlédnout, pokud nejste slepí. Zkrátka mě to překvapilo... a to je ještě hodně slabé slovo, spíš něco jako překvapilo-překvapilo-překvapilo... Ten těžký šok (a z čeho vlastně?) trvala ale jen zlomek vteřiny. Potom jsem ucítila něco, co se nestalo od té doby, co jsem poprvé a... možná i podruhé uviděla prvního (a asi taky jediného...) kluka, do kterého jsem se zamilovala. Nikdy z toho nic nebylo, ale přesně si pamatuju ten první okamžik, kdy mě sledovat jak jdu po chodbě a já naprosto ztratila nervy a na sbor jsem se rozhodla jít až někdy příště. No a teď jsem cítila přesně ten samý pocit, jako by něčí ruka pevně svírala moje srdce a ono nemohlo tlouct, jako by mě někdo objímal tak pevně, že nemůžu dýchat a najednou mi začalo být takové teplo... jsem si jistá, že jsem zčervenala. Rychle jsem se sklonila zpátky k zápiskům, ale.. naprosto jsem netušila co zapsat, tak jsem tam načmárala nějakou naprostou zbytečnost, když jsem konečně sebrala odvahu se znovu zvednout, už se dávno díval do předu. A to je všechno přátelé. Naprosto se nechápu. Nestalo se naprosto nic, ale já jsem celý zbytek dne nenávratně rozhozená. V metru jsem byla naprosto neschopná si číst a místo toho jsem si celou cestu představovala kraviny, což dělám normálně, ale většinou... v nich figurují smyšlené postavy.
Když jsem přišla domů, musela jsem ještě ven, protože můj mozek byl jednoduše předimenzovanej a mě se vždycky líp přemýšlí v chůzi, kdyby nebylo tolik hodin, myslím, že bych byla schopná ujít 30km, jenomže tady... lidi a silnice jsou tu všude... A já bych navíc potřebovala nějakej pořádnej krpál, abych se alespoň trochu uklidnila. Takže místo toho šla s obličejem obráceným k nebi, rozplývala se v nebi a žasla nad tím šťastným pocitem, co se mi usadil v hrudníku.
Ale to je jenom část... samozřejmě jsem necítila jen štěstí. Vlastně jsem asi jeden z nejambivalentnějších lidí co znám. Na jednu stranu jsem šťastná, dvojnásob, protože jsem si popravdě nebyla jistá, aby mě někdo skutečně fysicky přitahoval, tímhle naprosto vymývačským způsobem. Spoustu lidí mám ráda, řekla bych i miluju, ale... jenom to jací jsou, miluju jejich duše. Ta tělesná část mi překáží a popravdě mě taky neskutečně děsí, což v mém věku není vůbec normální. Asi proto jsem taky začala tak vyšilovat.
Navíc mě neskutečně zajímá a baví moje studium, nejsem kariérista, nejde mi o to dotáhnout to v životě co nejdál, ale chci tomu dát co nejvíc. Což je taky jeden z těch velkých důvodů, proč se ani v nejmenším neženu do jakéhokoli vztahu (ten druhý je, že jsem strašpytel... kdyby vás to zajímalo). Zkrátka tenhle zvláštní pocit, taková pre-zamilovanost bych řekla se sváří s nutností ji potlačit a to ve mně vyvolává neskutečný zmatek. Zkrátka a dobře, nevím co chci... Kromě toho, že se chci dívat na nebe.
Na jednu stranu mám pocit, že mi něco uniká. Na tu druhou jsem spokojená se svým životem takový jaký je... a pak se stane tohle. Nesnáším, když mi někdo takhle naruší moji křehkou rovnováhu. A nejvtipnější na tom je, že řeším neexistující problémy, ale.. zase je pravda, že je lepší mít řešení připravené předem. Nesnáším, když mě někdo zaskočí...
Zkrátka, už začínám plácat hlouposti a navíc musím jít umýt nádobí a vyprostit se z téhle autistické nálady... Mimochodem... celý den poslouchám Papierosy, myslím, že je to dost trefné...
Díky, že jste mě poslouchali,
Jass
P.S. Ani nevíte, jak těžký bylo to skutečně zveřejnit...
Komentáře
Okomentovat