Amnézie

Přiznávám, že jedním z hlavních popudů k založení blogu byl překlad téhle povídky se kterou jsem se zkrátka nemohla rozhodnout, co udělat. Poprvé jsem na ni narazila asi tak před miliony lety tady http://nanny-temari.blog.cz/1108/amnezie-gaahina-1, námět mě zaujal, ale nebyla jsem schopná pochopit, proč je to napsané tak nesmyslně. Později jsem zjistila, že jde o překlad této povídky https://www.fanfiction.net/s/5466187/1/Amnesia a ještě později jsem se rozhodla, že si zaslouží přeložit pořádně... Tak vznikl tento překlad. Mohl by být lepší, ale můj problém je, že kdybych to psala já, formulovala bych věty naprosto jinak, a proto už do toho radši nechci víc zasahovat... Enjoy it!

Probudila se ve sterilním pokoji. Obklopoval ji pach nemocnice. Hinata pomalu otevřela oči, dlouhé vlasy jí padaly do tváře. Dlouhé vlasy? Odkdy má dlouhé vlasy?

Unaveně se opřela, místnost byla bílá a v hlavě jí bušilo. Odhrnula si vlasy z očí. Její vlasy. Má dlouhé vlasy. Zamrkala, někdo promluvil vedle ní.

„Bylas v bezvědomí víc než týden.“

Hlas byl mužský, známý, děsivý, temný a monotónní – Hinata se pomalu obrátila k jeho zdroji a krev jí ztuhla v žilách.

Sabaku no Gaara seděl vedle její postele. Jednu nohu položenou na druhé židli, jejím směrem se nedíval. Zavřené oči, shrbené tělo, hlavu skloněnou. Nevšimla si těžkého povzdechu ani skutečnosti, že se mu nesmírně ulevilo, uvědomila si jen, že Gaara sedí vedle ní.

A mluvil s ní.

Zasáhla ji vlna závratě.

Chlapec byl vyšší. Proč? Byl jinak oblečený, visela kolem něj černá kápě. Gaara otevřel oči a zkřížil ruce na prsou. Podíval se na ni.

„Pamatuješ si, co se stalo, Hinato?“

Její jméno vyslovil se zvláštní péčí, položil přehnaný důraz na každou ze tří slabik, jako by to byl výsměch, jako by ji znal. Hinatě bušilo srdce. Co s ní má Gaara společného? Proč se zdá být známý a proč byl vedle ní?

„N-n-ne,“ vyjekla a přitiskla si pokrývku k hrudi.

Počkat co? Ucítila měkkost pod rukama. Pomalu se na sebe podívala. Prsa?!

„Jsi v pořádku?“

Ne, chtěla říct, ale nemohla mluvit. Proč by měla být v pořádku, když vyšinutý vrah seděl hned vedle ní? Poslední věc, na kterou si vzpomínala, byl Naruto bojující v Chuuninském finále. Co se stalo od té doby? Proč je v nemocnici?

Gaara pomalu vstal, pohladil ji po tváři a třesoucích se ramenou. Byl vysoký, ale to nebylo všechno. Jeho tvář zestárla, vlasy byly delší a jeho ruce - mozoly, sehnul se, aby ji chytil. Jeho oči byly tak nějak tajemné, nabízely věci, které ji mátly. Dívala se, jak se jeho ruka dotkla jejího čela, jako by kontrolovala horečku.

„Šla jsi na návštěvu do Konohy,“ zamumlal Gaara. Odtáhl ruku a naklonil se nad ní. Přimhouřil oči, najednou se jí díval do očí. „Říkal jsem ti, abys nechodila. Nechtěl jsem abys šla.“ Jeho hlas byl apatický jako vždy. Jak by mohl očekávat, že je vyděšená? Chytil ji za košili a jejich tváře byly náhle pár centimetrů od sebe. Přitáhl ji k sobě, nos otřel o její, jako kdyby ji chtěl… po-

Poprvé v živote, vydala Hinata zděšený výkřik. Byl dost hlasitý, aby probudil mrtvé a aby poskočila každá sestra na chodbě.

Gaara ji náhle pustil, odtáhl se. Dveře se rozletěly a zdravotníci zatopili místnost, ale Hinata nepřestávala křičet, jen matně si uvědomovala, že je hysterická. Sledovala Sakuru spěchající s jehlou. Cítila, jak ji něco píchlo do ruky a místnost zčernala.

-

„Jak se cítíš?“

Zeptala se další osoba, kterou sotva znala. Ale ona byla prostě vděčná za to, že muž sedící vedle ní není zase Gaara.

Ale zrzek byl přítomný, stál se zkříženými pažemi u zdi, znovu na ni zíral.

Hinata se podívala zpátky, cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Chtěla utéct, skrýt se a znovu křičet, protože v té chvíli Gaara vypadal, jako by ji chtěl roztrhat na kusy.

Hinata zírala. Nemohla nic dělat. Její tělo bylo necitlivé, bylo jí slabo, svět zamlžený. Stále byla zmatená díky sedativům v Sakuřině injekci.

Zdálo se, že si Shikamaru všiml jejich tiché války. Podíval se přes rameno. On se zamračil na Gaaru?! Zbláznil se?!

„Gaaro, možná bys měl odejít,“ protáhl Nara. Zdálo se, že si nevšiml jejího šoku. Chvíli bylo ticho. Gaara pohlédl na podlahu.

„Ne!“

„Mohlo by jí být lépe bez tebe.“

„Což samozřejmě není to, co chci!“

Shikamaru se krátce usmál a Hinata nevěděla proč. Musel si všimnout paniky v jejích očích, protože ji chytil za rameno a konejšivě ho stiskl. „Hinato, myslíme si, že bys mohla mít amnézii.“

Amnézii?

„Co je poslední, co si pamatuješ?“

Gaara ji pečlivě pozoroval přes celou místnost. Snažila se ohlédnout. „Já- já-,“ nadechla se. „Já-“

Shikamaru se pohnul a zablokoval tak písečnému ninjovi pohled. „Klid,“ vybídl ji.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Proč ji bolí hlava? Proč má dlouhé vlasy a - prsa?! Amnézie, říkal Shikamaru. Ztratila vzpomínky na svůj život. Kolik?

„Hinato, je ti dvacet pět,“ řekl Nara, jako by vycítil její nejistotu.

Hyuuga prudce otevřela oči. Dvacet pět?! Jak jí mohlo být dvacet pět?! Bylo jí dvanáct! Dvanáct! Dvanáct!

Shikamaru si povzdechl, ignorujíc její vyděšený pohled. „Gaaro, měl bys-“

„Vypadni,“ přerušil ho Gaara.

Její oči se rozšířily, podívala se na zrzka, a pak zpátky na Shikamara, její oči prosily: „Nenechávej mě tu o samotě s ním.“

Nara zamrkal. Hodil zvláštním pohledem po ninjovi z Písečné. „Co?“

„Zřejmě ji děsíš,“ prohlásil Gaara sarkasticky.

Kapička potu stékala Hinatě po čele, Shikamarovo obočí zacukalo. Nevěřícně se na Gaaru podíval, nadechl se k odseknutí, ale kousl se do jazyka. „Dobrá,“ zamumlal. Hinatino srdce hrozilo vybuchnutím.

Shikamaru se obrátil zpět k Hinatě, konejšivě ji poplácal po ruce. Jeho oči byly sympatické a… pobavené? Sklonil se a zašeptal něco, co sotva zaslechla.

„Je to můj švagr a znám ho dobře. Mám ho rád. Ty ho máš ráda. Gaara už není psychopat. Jen se snaž nemít infarkt, až na tebe bude mluvit.“

Cože? chtěla se zeptat, ale nemohla mluvit, jen dýchat. Skoro křičela, když vstal.

„Uvidíme se v Suně, Hinato. Doufám, že do té doby budeš relativně normální.“

V Suně? Srdce jí spadlo až do žaludku, když Shikamaru odešel z místnosti. Když se za ním zavřely dveře, Gaara se odrazil od zdi a sednul si na uprázdněnou židli vedle postele. Dívala se, jak pomalu otevřel svou tykev. Pootevřela ústa v němém výkřiku, modlila se, byl tak rychlý. Podivně sáhl do tykve a vytáhl papír… a pero? Měl tam psací potřeby?!

„Měla by sis trochu odpočinout,“ navrhnul Gaara, nedíval se na ni, jen si položil papír na kolena a začal do něj něco škrábat.

Hinata se pomalu zabořila do postele a přitáhla si pokrývku nad hlavu. Nevšimla si, že sebou koutky Gaarových úst trochu škubly, když ji koutkem oka sledoval.

-

Znovu tam byl, když se ráno probudila. V duchu se ptala, jestli vůbec odešel. Říkalo se, že Gaara nespí kvůli Shukaku. Představovala si ho, jak ji pozoroval, zatímco spala a naskočila jí husí kůže.

Ty černé kruhy kolem očí byly děsivé… a zajímavé. Dívala se na něj, jak i nadále psal poznámky. Někdy přešel k oknu, kde čekalo několik poštovních holubů. Komu by mohl psát všechny tyhle zprávy?

Zdálo se, že si všiml jejího zvědavého pohledu. „Nemohu… si vzít přestávku z práce. Musím zůstat v kontaktu se Sunou.“

Tak proč byl v Konoze? Chce být s ní? A na jakém postu pracuje, když neustále píše korespondenci? Musel být důležitý. Možná Jounin… nebo v ANBU.

Gaara se vrátil na své místo, když zdravotní sestra vstoupila se snídaní. Toast a pomerančový džus, ale co víc mohla očekávat od nemocnice? Dívala se, jak sestra vytáhla malou baterku a posvítila jí do očí, ačkoli to bylo spíše zbytečné.

„Co vaše hlava,“ zeptala se žena.

„Hm… bolí,“ zamumlala Hinata, cítila se trapně, že Gaara poslouchá. Je to vůbec legální? „Co se stalo?“ zeptala se.

„Na vaší cestě do Konohy jste utrpěla zranění hlavy,“ uvedla sestra jednoduše. „Velmi jsme se o vás báli, byla jste nějakou dobu v bezvědomí, ale zdá se, že je to mnohem lepší, když jste s-“ odmlčela se. „Co je to poslední, co si pamatujete?“ zeptala se sestra zkoumajíc místo v zadní části Hinatiny lebky.

Hinata zamrkala, mírně zmatená ženinou otázkou. Byla příliš rozrušená, než aby analyzovala situaci. „Chuuninská zkouška, finále,“ zamumlala.

Gaara se na ní znovu podíval, po tváři mu přelétlo překvapení, které vystřídala obvyklá apatie. Proč byl překvapený? Byli… nějak… přátelé?

Když sestra odcházela, bezstarostně a unaveně hleděla na strop, víčka očí se chtěly zavřít. Cítila se zmatená… vyčerpaná… jako by jí chyběl kus života. Bylo jí dvacet pět a ona nevěděla kým v téhle chvíli je. Byla stále Genin, nebo ne? Stále žije se svou rodinou, nebo s její vlastní? Je vdaná? Možná… za Naruta? Cítila, jak se červená. A pak ji udeřila realita. Rychle zavřela oči.

Ona a Naruto? To není pravděpodobné, blonďatý chlapec ji ani nenavštívil. Byl asi sám, stejně jako ona celý svůj život. Tohle bylo špatně, měla by ještě mít naději… že možná… jednoho dne…?

„Jsi v pořádku?“

Hinata otevřela oči a podíval se na Gaaru se zvědavostí v očích. Z nějakého důvodu to bylo vysilující.

„Zdá se, že se červenáš,“ poznamenal.

Zrudla ještě víc, co má odpovědět? Potřebovala rozptýlení, pohled jí padl na netknutou snídani.

„Chceš?“

Právě nabídla snídani Gaarovi! Kami, nabídla svoji snídani Gaarovi!

„Nemám hlad,“ odpověděl klidně, ale zdálo se jí, že ztuhnul a pomalu sklonil pero. Unaveně si opřel tvář o klouby rukou. „Takže ty se se mnou podělíš?“

Zírala na něj, cítila se zvláštně poníženě. „C-co?“ zakvičela a začervenala se.

„Rozmyslel jsem si to, mám hlad. Můžu dostat, Hinato?“

Líbilo se jí, jak říkal její jméno. Připadalo jí to tak známé.

Přátelé. Možná… byli… přátelé? Zvedla toast a nervózně mu ho podala. Zvedl ho ke rtům, ale neotevřel ústa, místo toho se díval na ni.

_

Někdy přestával psát vzkazy a bezostyšně ji sledoval, byl to jeho nestydatý zvyk, protože věděl, že si je vědoma jeho péče. Bylo jí to velmi nepříjemné – dobře, už ne tolik, jako předtím. Přistihla se, že hledá další rozptýlení.

Shikamaru říkal, že Gaara je jeho švagr… Znamená to, že…? „Tak Shikamaru a Temari se vzali?“

Gaara krátce přikývl. „Oni prostě měli dítě…“ Umlkl.

Hinata se usmála, chtěla vědět víc – o jejím životě, o jejích vrstevnících, ale nevěděla jak se zeptat. Gaara jako by jí četl myšlenky.

„Tvůj starý kolega – Shino? – má dceru.“

Její oči se rozšířily. „Jak starou?“ zeptala se plaše.

„Čtyři.“

Zakňučela a Gaara se zatvářil pobaveně.

„Naruto a Ino-“

Zbledla.

„-prostě se vzali.“

Hinata se od něj odvrátila, najednou jí bylo spíš špatně. Ochrana osobních údajů, potřebuje soukromí, jen na chvíli. „Já… musím…“ odmlčela se a vylezla z postele. Gaara se nehnul ze svého místa, když se unaveně loudala do koupelny. Nevšimla si oblaku písku, který jí kroužil kolem kotníků, připravený jí chytit, kdyby padala.

-

Druhý den ráno si opláchla tvář ve studené vodě a pohlédla do zrcadla. Vlasy měla dlouhé, lechtaly ji na lopatkách. Její tvář vypadala starší a ne tak zmateně, jak se cítila. A její tělo – měla tělo, ne dívky, ale ženy, a to bylo-

Wow.

Dívala se na sebe.

Možná, že tu Gaara nebyl kvůli její společnosti. To by také vysvětlovalo, proč se na ni pořád dívá. Vyšla z koupelny s rukama založenýma nepříjemně vysoko nad poprsím. Když si vlezla do postele, přitáhla si pokrývku až k nosu. Měla tělo. Pěkný tělo. Co má dělat s takovým tělem?

Tváře jí zrůžověly.

Zatím nedokázala určit, kým byla – nebo čím byl on. I kdyby byli přátelé, asi jimi nebyli moc dlouho?

Pomyslela si, že je asi dobrý ninja, nikdy ho totiž neviděla ani odejít, ani přijít.

Už se blížilo odpoledne, když sebrala odvahu zeptat se. „Co t-tady děláte?“

„Jsi náchylná k úzkosti,“ odpověděl Gaara jednoduše, aniž by vzhlédl od svého papírování. „Sakura říká, abych ti dal čas si na mě zvyknout.“

Hinata naklonila hlavu na stranu. „Proč?“

Gaara neodpověděl.

-

Už čtvrtý den byla s Gaarou v tomhle pokoji a měla dojem, že zešílí. Nicméně… nebyl tak strašný, jak si původně myslela. Byl vlastně spíš… nudný, než děsivý. Byla v pokušení něco po něm hodit. Ale sotva ho znala a byla Hinata. Malá nudná Hinata. Nemůže jen tak házet věci po lidech… ne?

Ale ona už nebyla Hinata. Nevěděla, kým je.

A něco v ní skutečně chtělo trápit Gaaru.

Překvapeně se na něj podívala, měl sehnutou hlavu a oči zavřené. Gaara může spát?

„Nespím,“ řekl jinchuuriki, jako by jí mohl číst myšlenky. Hinata zamrkala. Muž se nepohnul, ani neotevřel oči. „Ne, že bych nemohl,“ pokračoval Gaara, „jen nechci.“

Nepřestávala ho sledovat. Gaara zničehonic otevřel oči a podíval se do těch jejích. Mluvil… nedbale. Bylo zvláštní vidět ležérního Gaaru. Vždycky tu byl a pozoroval ji. Co po ní chce?

„Jsme… p-přátelé v reálném světě?“ zeptala se ho Hinata tichým hlasem.

„Tohle je reálný svět,“ odpověděl Gaara lhostejně.

Nevšímala si ho a lehce zavrtěla hlavou. „Nebo možná spolupracujeme?“

Chvíli bylo ticho.

„Jsme přátelé a pracujeme spolu,“ přiznal.

„Takže jsi… dobrý?“ zeptala se Hinata, teplo se jí rozlilo po tvářích, utápěla se v rozpacích

Gaara otočil hlavu a upřeně se na ni díval.

Hinata se snažila dál. „Říkal jsi, že jsem tady na návštěvě,“ namáhavě polkla. Všichni se bojí neznámého. Všichni se bojí změn a její svět se náhle změnil. „Shikamaru řekl, že mě viděl v Suně. Žiji v Suně.“ Nebyla to otázka, ale prostý fakt, který několik posledních dní popírala.

Gaara neodpověděl.

Dveře se náhle otevřely a někdo vstoupil do místnosti. Muž, Hyuuga, dlouhé vlasy a žhavý tělo. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kdo to je. Neji. Přešel k její posteli a položil jí ruku na rameno.

„Jsem rád, že tě vidím, Hinato. Během několika posledních dní sem nechtěli pouštět žádné návštěvy.“

Šokovaně se podívala na Gaaru, a pak zpátky na Nejiho. Měla chuť volat o pomoc, copak nikdo jiný jejího stalkera neviděl?

Neji se křivě usmál. „Jak se cítíš?“

Jak se cítí? Cítila spoustu věcí, jako stres, únava, úzkost, strach. Nesnášela svoje pocity a zoufale chtěla vědět co pro ni znamená, ale příliš se bála odpovědi. „Já… jsem v pořádku,“ zamumlala a uhnula pohledem.

„Nechám tě odpočívat, amnézie může být dost traumatizující…“ Krátce jí přitiskl rty do vlasů, něco, co nečekala, že udělá. Něco, co ještě nikdy neudělal. Potom kývl na Gaaru. „Můžu s tebou mluvit venku?“

Dívala se, jak zrzek následuje jejího bratrance z místnosti. Co mu asi Neji chce? Hinata si mlčky objala kolena. Začínala rozeznávat věci, které dosud nedávaly smysl. Gaara, Gaara, Gaara… Sledovala, jak se vrací a on si okamžitě všiml její bledosti.

„Co se stalo?“

Pevně zavřela oči. „Dříve ses pokusil… p-políbit mě, že ano?“ Zhluboka se nadechla. Nikdy ji nepolíbil muž. Nebo si to alespoň nepamatovala, ale možná… možná… že už se dostala daleko dál. Připadala si jako dvanáctiletá dívka uvízlá v těle pětadvacetileté ženy. A Gaara, ze všech těch lidí… byl všude. Byl její svět. „Jsi můj… přítel?“

„Zkus manžel.“

Snad byl netrpělivý, když to řekl. Možná to byla chyba, ale na rozdíl od názoru většiny lidí byl jen člověk. Pozoroval ji a čekal, že se zeleně rozsvítí, zpotí, bude zvracet…

Zrudla. „Ty mi lžeš.“

Pokrčil rameny a vypadal mírně pobaveně. „Možná,“ zamumlal.

„Neříkej, že… Nenuť mě si myslet… Musím věřit čemukoli, co řekneš!“

Přestala se třást. Gaara se pomalu přiblížil. „Takže mě máš ráda,“ obvinil ji.

„Není to moje chyba,“ přela se s ním Hinata, i když se s ním ve skutečnosti nepřela. „Bylo předurčeno, že tě budu mít ráda.“ Její hlas nabíral na hlasitosti a síle, jako by byla zvyklá se s ním takhle hašteřit.

„Zamilovali jsme se,“ podotkl Gaara. Najednou seděl na boku postele. Naklonil se nad ní, jako minule, ale Hinata se omámeně složila na polštář. Zírala na něj přivřenýma očima, třásla se, ale s Gaarou to ani nepohnulo. S rukama po stranách její hlavy, se naklonil blíž až jí teplo jeho dechu lechtalo na rtech.

Hinatiny oči se skoro úplně zavřely. Zoufale potřebovala odpovědi, nemohla znovu utéct. Přesto, že byla naprosto zděšená… byla ta taky uchvácená. „Co na tobě miluju?“ zamumlala slabě.

Políbil ji a nebylo to drsné, jak předpokládala. Bylo to měkké, starostlivé. Omotala mu ruce kolem krku a přitáhla si ho blíž, cítila, jak si k ní lehl a jeho rty cestující po jejím krku. Červenala se a lapala po dechu, ale obrazy – vágní, nezřetelné, ale občas docela ostré – se zlomyslně vracely, každý se svým vlastním útokem a ona zvládla sotva zasténat, když Gaarovy rty znovu potkaly ty její. Políbila ho zpět, dovolujíc prohloubení a jeho jazyk hladil její, zkoumající každý milimetr její pusy.

Odtáhla se, aby se mohla nadechnout a pozorovala Gaarův úsměv. Jemně jí kousnul do nosu. „Tohle si pamatuješ,“ dumal.

Nemohla si utřídit, co si pamatuje a nepamatuje, ale vyhlídka na nebytí s Gaarou – nepamatování si jeho pohledů, nebo ty noci v jeho kanceláři, když ho musela lákat do postele, jeho neústupné kousance a polibky, monotónní způsob, kterým dělal všechno, kromě milování jí – „Kami, potřebuju tě, potřebuju tě – Gaaro - “

Zalapala po dechu, protože z ničeho nic se jí dotýkal - dotýkal se jí na místech, kde se sama nedotýkala a přesně jí ukazoval, k čemu které místo je.

„Pravděpodobně bych tě neměl takhle - traumatizovat,“ mumlal Gaara nejasně, prolíbávajíc cestičku mezi její čelistí a uchem. „Ale jsem jenom muž. Nebo chlípník. Ty jsi o mě říkala, že jsem chlípník.“

Přes jejich propletené končetiny se na něj převalila, zatlačila ho do matrace a rozkročmo si na něj sedla. Gaara podvolený, poddajný… potěšený. „Myslím si, že mezi ně taky patřím,“ slabě mu navrhla, zírajíc na něj dolů.

Milovala ten nejasný náznak úsměvu na jeho rtech, tmavé linky kolem jeho očí, tetování na jeho čele, fakt, že byl zvláštní, exotický, děsivý a krásný, žijící protiklad a byl celý její. Byl mnohem silnější, než vypadal a mnohem slabší, než vypadal a ona ho chtěla, potřebovala-

Zkolabovala, obličej zabořený v jeho hrudníku, popotahující, brečící, nemohla přestat brečet. Byla znovu hysterická a nevěděla proč. Cítila, jak Gaarovo tělo proti jejímu ztuhlo.

„…tohle není sex,“ podotknul.

Rozbrečela se víc a ucítila, jak jí jeho ruce objímají kolem pasu. Pamatovala si Sunu, jejich domov, jejich život – on Kazekage a ona jounin.  Chtěla by ho vyplísnit za to, že byl tady, čekal na ni, když měl být ve svojí zemi. Pamatovala si jeho polibky, jejich noci – jejich mnoho pozdních nocí – pamatovala si jak na ni nedaleko Konohy zaútočili. Útočníky zabila, ale utrpěla ránu do hlavy a zkolabovala.

A teď byla znovu vzhůru. „Myslím, že mě traumatizuješ,“ zamumlala chytře. Políbila ho do jamky mezi jeho klíčními kostmi a poslouchala, jak se jeho nádechy prohlubují.

Dveře se otevřely. „Ráda vás vidím zase spolu.“

Hinata zrudla, když si uvědomila, že Sakura vstoupila do pokoje, přesto, že se zdálo, že jejího manžela se to nijak nedotklo. Pokusila se z něho slézt, ale klopýtla o jednu z jejich končetin, a přepadla z postele. Její tělo zachytil oblak písku a něžně ji položil na podlahu.

Gaara se ani nepohnul, ale zíral na strop, oddychoval. Pomalu se posadil, uhladil si oblečení a krátce kývnul na osobu, která následovala růžovovlasou medičku do místnosti.

Vypadá to, že Naruto jí přece jen nakonec navštívil.

A usmíval se. Hinata se bála, že jí začne hořet obličej.

„Jak je na tom tvoje paměť?“ zeptal se blonďák.

„Líp,“ odpověděla Hinata, nejistě se zvedající na nohy.

„Očividně,“ podotkla Sakura a rýpla do Naruta loktem. Tohle jen zvýšilo Hinatin pocit trapnosti. Sakura držela složku. „Myslíš si, že jsi připravená se odsud dostat?“ zeptala se.

Hinata překotně přikývla a Gaarovi cuknul koutek úst.

„Nechám tvoje propouštěcí papíry na recepci a nechám vás dva se vrátit k… uhm…“ Medička po nich hodila rozzářený úsměv a opustila pokoj, táhnouc Naruta za sebou. Hinata se červenala čím dál víc.

Gaara si stoupnul. „Takže si vzpomínáš?“ zeptala se.

Hinata k němu přešla. „Jsou tam nějaká temná místa,“ prohlásila, vzhlížejíc k němu.

Chytil ji v dalším polibku, lehce kousající její spodní ret, trochu se odtáhnul a znovu ji políbil, tlumíc její slabé protesty. „Budeme na tom muset zapracovat,“ mumlal jí do rtů.


Zdroj obrázku: https://sinemoras.deviantart.com/art/hugs-197489006