Kapitola II. - Vypal Bradavici

Tahle kapitola je poněkud kratší a také poměrně stará, přesto si troufám říct, že některé nápady nejsou úplně marné (a některé zas ano) a doufám, že se vám bude líbit. Veškeré knihy, které Gaara čte jsou skutečné, i když přiznávám, že jsem žádnou z nich nečetla (pokud se správně pamatuji).

Ginny, pečlivě vyrovnávala knížky a učebnice na poličku vedle své postele. Konečně byla v Bradavicích. Bylo vážně otravné poslouchat celá ta léta svoje bratry, jak vyprávějí o svých skvělých zážitcích ze školy, nebo jak ji naopak proklínají. Jak celá její rodina se samozřejmostí mluví o něčem, co ona neznala. Ale teď už byla konečně tady.

Zaraženě se dívala na knížku ve svých rukou. Jako by ji už někde viděla, ale nemohla si vzpomenout… Zašlá ohmataná kožená vazba, provázel ji nádech romantického tajemna. Vypadal jako něco, co by si koupila, ale ne, to by si pamatovala. Zamyšleně knížečku otevřela, smetanově bílé stránky tuhého papíru. Vypadá to jako deníček... No jistě! Ještě poslední zkouška. Ze změti stále nevybalených věcí vytáhla kalamář a brk, který už teď měl ohnutou špičku. Ještě jsem ho ani jednou nepoužila, povzdechla si, ale to už rozšroubovala kalamář, namočila brk a psala.

„Milý, deníčku.“ Chvíli čekala a za chvíli byla odměněná odpovědí.

„Ahoj, Ginny.“ Usmála se, vylila na stránku trochu inkoustu z kalamáře, aby si vtipálci mysleli, že ho v šoku převrhla a šla hledat jediného člověka, který snad mohl pochopit to, co se právě stalo. Gaaru.

*

„Něco jsem našla.“

„Vážně?“ Bledý rusovlasý chlapec odpovídal se zřetelným nezájmem, aniž nezvedl oči od knihy, kterou právě četl.

„Tekuté písky, to vypadá vážně… zajímavě, ale mohl bys mi na chvíli věnovat pozornost?“

Gaara podrážděně zvedl oči od rozečtené básně. „Stejně se nebudu moct soustředit, dokud tu budeš, tak to rychle vyklop.“

Ginny si sedla na opěrku jeho křesílka a spiklenecky se k němu naklonila. Zpod hábitu vytáhla ohmataný deník. Kniha zřejmě vzbudila Gaarův zájem.

„Ty umíš číst?“ zeptal se nevinně, načež schytal jednu do kebule už zmiňovanou knihou.

„Kluci mi ho strčili do kufru, aby mě mohli špehovat, očividně si myslí, že potřebuji imaginární kamarádku.“

„A nepotřebuješ?“

„Rozhodně ne, ale mohli bychom bratříčky nakrmit nějakými užitečnými informacemi.“

Teď teprve se na Gaarově tváři objevil opravdový zájem, který d válečným pokřikem vyhnal předchozí nezájem, rozzářil se jako sluníčko a zaklapnul knihu. „Čím začneme?“

„Nesmíme na ně jít moc zhurta, nebo jim hned dojde, že na ně něco šijem.“

„Ahoj, omlouvám se, že jsem naši předchozí konverzaci tak náhle utla. Kdo vůbec jsi?“ Inkoust se pomalu vsakoval do papíru, oba zhypnotizovaně koukali na papír a čekali, co se objeví.

„Jmenuji se Katherine. Jsem duše téhle knihy.“ Ginny smíchem spadla z opěrky křesla a Gaarovi vypadla jeho kniha básní z rukou.

„Sakra, to si vážně myslí, že jsme tak tupí?“ Sbírala se Ginny ze země.

„Ne, jen ty… Nepočítali s tím, že to ukážeš i mně,“ odvětil s ledovým klidem Gaara.

Ginny na něj vyplázla jazyk, ale už s ním neztrácela čas a raději napsala odpověď.

„Mluvíš takhle s každým, kdo sem něco napíše?“

„Ne, jen s těmi, co mi jsou sympatičtí.“

Ve shodě na sebe pohlédli. „Jsou to oni, nikdo jiný by si nemohl myslet, že skočíme na něco tak triviálního.“

„Můžu ti říct tajemství? Nikomu ho neprozradíš, že ne?“

„Jistěže ne.“

„Slíbila jsem, že to nikomu nepovím, ale potřebuju to někomu říct a ty to nikomu nepovíš, že ne?“

„Nepovím.“

„Paní profesorce Anko se líbí kamarád mého bratra.“

„Vážně? Myslíš tu černovlasou fešandu, co má za úkol krotit Hagrida na Péči o kouzelné tvory?“

„No, jo. Hráli jsme proti sobě hádankovou soutěž a ona prohrála. Musela přiznat, že má Kankura ráda.“

„Hádanková soutěž? To jako vážně? Možná už se zas tak nedivím, že si mohli myslet, že na to skočíš,“ ušklíbl se Gaara.

„Moc se nesměj, příští levárnu vymýšlíš ty. Navíc se taky určitě rád podíváš, jak mu Anko vypráší kožich.“

„Kdo by se rád nepodíval.“ Gaara se protáhnul jako kočka a upřel toužebný pohled na knihu.

Ginny se jen usmála a odešla, ponechala mu s jeho knihou trochu soukromí.

*

„Takhle to dál nejde. Tohle už je vážně moc, nechápu, jak vám to mohlo tak dlouho procházet, co za znehybňovací kouzlo jste použili?! Důmyslné, opravdu důmyslné. Natírat znehybněné studenty šedou barvou, aby vypadali jako z kamene. Celé to naaranžovat tak, aby to vypadalo jako útok baziliška! To jste si vážně mysleli, že zavřeme školu?! A když to nevyšlo, rozhodli jste se, že zavřete svoje mladší sourozence do zvětšeného přístěnku na košťata, vyzdobíte to tam hadími kůžemi a zavřete na speciální heslo?!“ Naštvané profesorce McGonagallové se uvolnilo z přísně staženého drdolu několik pramínků, které jí teď poletovaly kolem hlavy. „Mohli jste jim taky způsobit trvalou psychickou újmu!“

*

„McGonagallová má pro naše lumpárny čím dál menší pochopení.“

„A ty se jí divíš? Trvalo jim dva měsíce, než jim došlo, že je to znehybnění kombinované s cementovou barvou. Navíc je na mě dost nabroušená od toho incidentu s Anko.“

Ron zachoval kamennou tvář, i když daný incident snadno vykouzlí úsměv na tváři každého obyvatele Bradavic, až na Kankura… A tak se Ron rozhodl nadhozenou poznámku raději s nadhledem přejít. „Tohle se rozhodně povedlo, co uděláme příště?“

„Co si myslíš o Azkabanu, Rone?“

*

„Už zase, Sabaku? Ach, tentokrát je to slečna Brownová, s kým vás tu nachytám příště? Patilová, Changová, Abbotová, Bellová, Vaneová, Bonnesová, Johnsová, Spinnetová, Parkinsonová a teď Brownová, smím se zeptat, s kým vás tu uvidím příště? Už jich moc nezbývá, za chvíli budete muset zajít za Ufňukanou Uršulou. Bude mít radost. Nejste příliš vybíravý, že?“

„A Vy si vedete můj erotický deníček, nebo máte tak skvělou paměť, paní profesorko?“

Profesorka sevřela rty ocelovým stiskem, protože jinak by ji její cukající koutek prozradil.

„Mínus 10 bodů, za chvíli se kvůli vám dostane Nebelvír do mínusu, nechcete změnit stanoviště?“ S tím se otočila na podpatku a pevným krokem odkráčela. Rozesmála se až v kabinetu nad horkým šálkem kávy a plechovkou mloků. Jak si s takovou životosprávou dokázala udržet linii je Bradavickou záhadou.

*

Dříve v přístěnku na košťata.

„Haló, je tu někdo?“

„Ginny, jsi to ty?“

„Jo, Gaaro? Kde jsi?“

„Tady,“ na předloktí se jí dotkla štíhlá ruka.

„Uf, taky ti sebrali hůlku?“

„Jo, ty jejich vtipy mi začínají lézt na nervy, to si vážně myslí, že zavřou školu a oni se automaticky stanou kouzelníky?“

„U Rona a Kankura nikdy nevíš, občas se divím, že jsme příbuzní.“

„Ani knížku mi nenechali,“ pokračoval rozhořčený Gaara. Jeho věta vyjadřovala snad ještě větší rozhořčení než Ginnina, kdokoli, kdo čtenáři sebral jeho knihu, nemohl být jeho příbuzný. „Zrovna jsem začal číst Písek ve větru, právě se tam objevila krásná cizinka a já stále nevím, na čí stranu se přikloní.“

*Zamyšlené ticho*

„Víš co?“ ozve se nakonec Gaara. „Budeme se proti nim bránit.“

„Souhlasím, budeme antiRonaKankuro tým.“

„Jo, ale ten název musíme vylepšit.“

„A taky bychom mohli naverbovat víc lidí.“

„Co bys řekla na Brumbálovu armádu? Bojujeme přece za svobodu na škole.“

„Super.“

Ve tmě nadšeně zářily dva páry očí, dva mladí kouzelníci se nadšeně dali do plánování.

*

„Ještě, než uskutečníme všechny naše ďábelské plány, měli bychom uskutečnit malou pomstu za tu Tajemnou komnatu,“ podíval se Gaara významně na Ginny.

„Mohli bychom použít deník a dát jim nějakou opravdu vypečenou zprávu, ale pak už jim asi dojde, že to na ně jen filmujem.“

„Musí to být něco opravdu grandiózního.“

„Něco, co jim sebere vítr z plachet.“

„Co je rozpálí doruda.“

Ginny vítězně luskla prsty. „Napíšeme jim, že jsem těhotná.“

„Na Kankura to asi příliš nezabere, ale Ron se bude moct scvoknout, jak se bude snažit zjistit, kdopak je tatínek.“

„Nebylo by to špatné. Ale nebylo by ještě lepší říct mu, kdo je otec?“

„Počkej! Nejsi vážně těhotná, že ne?“

„Samozřejmě, že ne. Ale když Katherine napíšeme, že jsem těhotná s Kankurem…“ Na chviličku se odmlčela. „Och, Katherine,“ začala se pitvořit, „nevím co dělat, Kankuro je vážně skvělý, ale přesvědčil mě, abych Ronovi zatím nic neříkala. Cítím se tak provinile, je to můj bratr, měl by o mně vědět všechno! Ale Kankurovi jsem to slíbila.“

Gaara se začal nepokrytě smát. „Nejvíc se mi líbila ta část, měl by o mně vědět všechno! To bylo tak upřímné, Ginny. Napiš to.“

Chvíli po tom, co Ginny dopsala, se na stránce objevila obrovská inkoustová skvrna, to, jak jeden z nich převrhl kalamář. Oba dva, se začali nezadržitelně hihňat. Po chvíli se ale na stránce objevila sprška kapek krve.

„To vypadá jako opravdová zkouška jejich přátelství.“

Na stránce se objevila další krvavá skvrna. „Možná bychom jim měli říct, že jsme si to vymysleli?“

„Jo, jenže pak se na té stránce objevíme mi…“

„Taky fakt.“

„Stejně si to vyříkají sami… Pokud se dřív nezabijou.“