Kapitola I. - Zničit Pottera

První část Bitvy o Bradavice, inspirovaná Harry Potterem a kamenem mudrců. Tahle část už je hodně stará, tak stará, že jsem vážně přemýšlela nad tím, že ji kompletně přepíšu... Ale sentimentalita zvítězila, zkrátka to musíte přežít...
Co když si Ron sedne do jiného kupé? A co když začnou do školy čar a kouzel posílat své ratolesti i ninjové z Konohy a Suny? Jisté je jen to, že se to pořádně zamíchá...

Ron pomalu postupoval úzkou uličkou, většina studentů už seděla usazená v kupé, takže alespoň o nikoho nezakopával, na druhou stranu zase neviděl žádné volné místo. Povzdechl si, bylo neuvěřitelné, jako rychlostí se všechna kupé zaplnila. Unaveně škubl za držadlo starého ošoupaného kufru, zdědil ho po svém bratru Billovi, ostatně většinu věcí zdědil po některém ze svých bratrů. Ti už ale dávno zmizeli kamsi za svými přáteli, ne že by chtěl být v kupé s nimi, otravovali ho celé prázdniny a měl jich dost na celý rok. Skoro si přál, aby ho moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu, jen aby se s nimi nemusel vídat tak často, ale vážně, jenom skoro. Nakoukl do dalšího kupé, o okno se tu opíral osamělý tmavovlasý chlapec, asi v jeho věku. Ron nechápal, jak dokázal v kupé zůstat sám, ale darovanému koni na zuby nehleď. Se zaskřípáním otevřel posuvné dveře.

„Je tady volno?“

Chlapec k němu otočil fialově pomalovaný obličej a široce se usmál. „Jistě.“

Jiného by to možná vyděsilo, ale Ron vtáhl kufr dovnitř a svalil se na sedadlo. „Já jsem Ron.“

„Kankuro.“ Představení doplnil směšnou úklonkou.

Už chápal, proč někteří z předchozích příchozích prchli (napověděla mu to očividně nošená ponožka zavěšená u stropní žárovky a prapodivné čisté skvrny v jinak zažrané špíně vlaku), ale věděl, že on k nim patřit nebude. Pocítil k chlapci sedícímu naproti němu nečekané sympatie.

O pár kupé dál seděl osamělý chlapec s jizvou na čele.

*

Někdo zaklepal na dveře jejich kupé a vzápětí vešel chlapec s kulatým obličejem, vypadal uplakaně.

„Promiňte, ale neviděli jste tu náhodou mého žabáka? Zas už se mi ztratil!“

Když svorně zavrtěli hlavami, jen popotáhl a odešel.

Kankuro ještě chvíli zachovával vážnou tvář, ale pak už to nevydržel a vyprskl smíchy. Když viděl Ronův nechápavý výraz, jen sáhl pod sedadlo a vytáhl lehce dezorientovanou žábu. Vrazil ji Ronovi do rukou a za stálého pochechtávání se začal přehrabovat v kufru. Po chvíli vytáhl zbrusu novou hůlku z velice tmavého leštěného dřeva, které mělo zvláštní fialový odlesk, skoro jako havraní peří. Kankuro se konečně alespoň částečně uklidnil a už se na Rona pouze křenil od ucha k uchu. Vzal si od Rona žábu zpět a chvíli na ni zamyšleně hleděl. Potom zamumlal jakési zaklínadlo a Trevor rázem vypadal jako čokoládová žabka. Vzpouzejícího žabáka potom nacpal do krabičky po žabce, kterou už s Ronem snědli, a kouzlem spojil okraje, že vypadala jako neotevřená.

„Co na to říkáš?“ zeptal se s úšklebkem.

Ron na něj chvíli jen nevěřícně zíral, potom se ale začal pomalu usmívat, nudit se opravdu nebude.

*

„Je to pravda?“ zeptal se. „Celý vlak si vykládá, že v tomhle kupé sedí Harry Potter. Takže to jsi ty?“

„Ano,“ přisvědčil Harry a díval se na chlapce, kteří přišli s ním. Oba dva ramenatí a oba vyhlíželi velice zákeřně. Jak stáli vedle bledolícího chlapce, vypadali jako tělesná stráž.

„Tohle je Crabbe a tohle Goyle,“ utrousil bledolící chlapec nedbale, když si všiml, kam se Harry dívá. „A mě říkají Malfoy, Draco Malfoy. Nemusíš být sám, já ti pomůžu, vybrat si ty správné přátele.“ Natáhl k němu bledou ruku.

Harry se bezradně rozhlédl, ale nikdo jiný tam nebyl, žádný další člověk, který by mu nabídl, že bude jeho přítel a Harry nechtěl být zase sám. Vždycky byl sám. Přijal nabízenou ruku.

*

„Sabaku, Weasley, co to zase provádíte!“

„My paní profesorko?“

„Jistě, vidíte tu snad nějakého jiného Sabaku, nebo Weasleyho? Zklamal jste mě, Rone, čekala jsem, že budete rozumnější, než dva vaši bratři, ale očividně ne. Dělat si legraci z toho, že slečnu Grangerovou málem sežral trol!“

„Ale paní profesorko, vždyť-“

„Ano, vím, že jste to byli vy, kdo ji zachránil, ale to vám ještě nedává pravomoc, dělat si z toho legraci. Chcete snad, abych napsala vaší matce, Weasley, ten obrázek by se jí určitě líbil. Nebo možná vašemu otci, Sabaku? Jsem si jistá, že by se hodil do jeho volební kampaně. Pan ředitel by jistě také ocenil jeho uměleckou hodnotu.“

Když viděla, že oba chlapci už jsou bílí jako stěny, rázně se otočila a na odchodu se spokojeně usmívala, což ovšem ani jeden z chlapců nemohl vidět. Snad od nich bude alespoň pět minut pokoj. *Zvuk tříštícího se skla*. Anebo taky ne.

*

„Ještě, že McGonagallová nezjistila, že jsme toho trolla do školy pustili mi. Asi by nás stáhla z kůže.“

„Si piš,“ ušklíbl se Kankuro.

„Ale to, jak sebou Quirell švihnul uprostřed plné Síně.“

„A to, jak na nás pak Grangerová koukala, a ještě kvůli nám lhala.“

„Očividně nevěděla, že jsme ji zachránili jen proto, že kdyby ten trol někoho zabil, začalo by se to mnohem přísněji prošetřovat…“

„To je přece fuk, zachránili jsme jí život, úkoly do konce roku zdarma. Nečekaná, ale rozhodně vítaná prémie.“

*

„Sabaku! Prosím vás, tady jsme na prestižní kouzelnické škole. Ocenila bych, kdybyste své projevy náklonnosti neprojevovali tak okázale. A vy si dopněte hábit, slečno Patilová.“

„Ale paní profesorko-“

„Chcete k tomu snad něco dodat, Sabaku, ne? Dobrá, odečítám Nebelvíru 10 bodů.“

„Ale-“

„Za každého!“

*

„Tak tohle jste už opravdu přehnali, chlapci, chudák profesor Quirell, nejen, že jste mu do turbanu celý rok cpali česnek a pak šířili ty fámy o upírech. Ne, to vám nestačilo! Vy jste museli tomu nebohému psovi přičarovat další dvě hlavy, ano, vím, že Hagridovi se teď ten pes líbí víc než předtím, ale to není omluva! A pak ten zvětšený břečťan, ano, celé ďáblovo osidlo, to jste si vážně mysleli, že někdo skočí na to, že za všemi těmi vašimi „pastmi“ se skrývá kámen mudrců? Ano, uznávám, nakonec na to přece jen skočil pan Potter s panem Malfoyem ze Zmijozelu, ale bylo to opravdu nutné?! Chudáka profesora Snapea ten váš Chloupek pokousal!“

*

„Náhodou jsem si všiml, že se taky smála, když Malfoy tloukl hlavou o zrcadlo,“ brblal si pod fousy Ron, zatímco leštil stříbrnou plaketu nějakého dávno zapomenutého studenta.

Jass