25.4.2018
Tohle je úžasný psychologický cvičení... jak být otevřená... protože to mi docela často nejde. Ale takhle mám skoro pocit, jako bych s někým mluvila... ale přitom to nikdo nečte, jen já... win-win situace, no ne?
Nemusím nikomu vysvětlovat, proč jsem tak dlouho nic nenapsala... popravdě... prostě jsem se na to necítila. Napsala jsem spoustu špatných básní... a vůbec, hodně se toho stalo... a přitom nic. Dřív jsem si myslela, že milovat víc lidí najednou nedává žádný smysl, pokud někoho milujete, musíte v tom mít jasno, pokud někoho milujete, neváháte, pokud někoho milujete, víte, že je to on/ona. Ale ono je to vlastně přesně naopak. Mám dojem, že miluju všechny, miluju celý svět - to je samozřejmě trochu hyperbola... - každého trochu jinak a trochu jinak moc... Ale vůbec to není tak jednoduché, jak bych si ráda myslela. Zkrátka je tu pár lidí, na kterých mi moc záleží. A s každým se váže jiný druh problému. A já vím, že si musím vybrat. A to je naprosto směšný, protože se svým přístupem stejně nikdy nebudu ani s jedním z nich...
Pravda ale je, že Marco Polo je naprosto výjimečný, nikdy bych nevěřila, že se kvůli někomu budu chovat jako naprostý debil a žárlit... na holku, kterou jsem ani v životě neviděla... a... Bože, já jsem člověk, který naprosto nežárlí... To je jedna z mála mých dobrých stránek... nežárlím... a teď žárlím na čtyři roky starý post na facebooku... jo, slídím na jeho facebooku... a nejhorší na tom je, že se v něm stejně nevznám o nic víc... Což je asi ta jediná věc, která hledám. Jestli chci něco víc? Kdo je? Protože fyzická přitažlivost není všechno... Navíc fyzická přitažlivost v takové síle... přes celou místnost plnou lidí... mě děsí... Nikdy jsme spolu nemluvili, nikdy jsme se nedotkli... jen na sebe čumíme přes učebnu... i když i to si možná jen představuju... i když to už přestává být pravděpodobný...
Nejhorší na tom je, že nemám ani tak strach z odmítnutí a toho, že ze sebe udělám kardinálního blbce... jako z toho, že by to mohl cítit stejně... mám strach z vztahů... mám strach ze závazků... mám strach z intimity... mám strach z mužů... (a v neposlední řadě z jejich penisů....) Zkrátka, kterákoli možnost je pro mě děsivá... Takže nejlíp jsem na tom vlastně teď, kdy ho jen naprosto nezávazně svlíkám očima... Jenomže už to začíná narušovat moji školu, protože já se zkrátka nedokážu soustředit, když je se mnou v jedný místnosti... a co je horší... když odejde, ještě několikanásobně se to zhorší...
Bude mi dvacet... a podívejte se na mě... nemůžu říct, že jsem nepolíbená (i když tuhle jednu zkušenost bych si skoro i odpustila), ale rozhodně jsem žalostně nezkušená... a nepřipravená... ale to člověk není nikdy.
Výsledkem všeho tohodle zmatku, je ale přehršel špatných básní, o které jsem se s nikým nepodělila... Takže... moje první milostná báseň... řekla bych, že není tak špatná...
Pro Marca-Pola
- pavouka od nás ze záchoda
Křehká štíhlá nožka
lehce oťukává
vlákno pavučiny
tak
jako tvoje prsty
bubnují
v tiché sekvenci
o
starou
školní lavici
Děkuji, že jste byli tak výjimečně pozorní posluchači...
Nemusím nikomu vysvětlovat, proč jsem tak dlouho nic nenapsala... popravdě... prostě jsem se na to necítila. Napsala jsem spoustu špatných básní... a vůbec, hodně se toho stalo... a přitom nic. Dřív jsem si myslela, že milovat víc lidí najednou nedává žádný smysl, pokud někoho milujete, musíte v tom mít jasno, pokud někoho milujete, neváháte, pokud někoho milujete, víte, že je to on/ona. Ale ono je to vlastně přesně naopak. Mám dojem, že miluju všechny, miluju celý svět - to je samozřejmě trochu hyperbola... - každého trochu jinak a trochu jinak moc... Ale vůbec to není tak jednoduché, jak bych si ráda myslela. Zkrátka je tu pár lidí, na kterých mi moc záleží. A s každým se váže jiný druh problému. A já vím, že si musím vybrat. A to je naprosto směšný, protože se svým přístupem stejně nikdy nebudu ani s jedním z nich...
Pravda ale je, že Marco Polo je naprosto výjimečný, nikdy bych nevěřila, že se kvůli někomu budu chovat jako naprostý debil a žárlit... na holku, kterou jsem ani v životě neviděla... a... Bože, já jsem člověk, který naprosto nežárlí... To je jedna z mála mých dobrých stránek... nežárlím... a teď žárlím na čtyři roky starý post na facebooku... jo, slídím na jeho facebooku... a nejhorší na tom je, že se v něm stejně nevznám o nic víc... Což je asi ta jediná věc, která hledám. Jestli chci něco víc? Kdo je? Protože fyzická přitažlivost není všechno... Navíc fyzická přitažlivost v takové síle... přes celou místnost plnou lidí... mě děsí... Nikdy jsme spolu nemluvili, nikdy jsme se nedotkli... jen na sebe čumíme přes učebnu... i když i to si možná jen představuju... i když to už přestává být pravděpodobný...
Nejhorší na tom je, že nemám ani tak strach z odmítnutí a toho, že ze sebe udělám kardinálního blbce... jako z toho, že by to mohl cítit stejně... mám strach z vztahů... mám strach ze závazků... mám strach z intimity... mám strach z mužů... (a v neposlední řadě z jejich penisů....) Zkrátka, kterákoli možnost je pro mě děsivá... Takže nejlíp jsem na tom vlastně teď, kdy ho jen naprosto nezávazně svlíkám očima... Jenomže už to začíná narušovat moji školu, protože já se zkrátka nedokážu soustředit, když je se mnou v jedný místnosti... a co je horší... když odejde, ještě několikanásobně se to zhorší...
Bude mi dvacet... a podívejte se na mě... nemůžu říct, že jsem nepolíbená (i když tuhle jednu zkušenost bych si skoro i odpustila), ale rozhodně jsem žalostně nezkušená... a nepřipravená... ale to člověk není nikdy.
Výsledkem všeho tohodle zmatku, je ale přehršel špatných básní, o které jsem se s nikým nepodělila... Takže... moje první milostná báseň... řekla bych, že není tak špatná...
Pro Marca-Pola
- pavouka od nás ze záchoda
Křehká štíhlá nožka
lehce oťukává
vlákno pavučiny
tak
jako tvoje prsty
bubnují
v tiché sekvenci
o
starou
školní lavici
Děkuji, že jste byli tak výjimečně pozorní posluchači...
Komentáře
Okomentovat