29.4.2018

Když ráno vstáváte ve čtyři hodiny a vypláznete jazyk na semafor, protože máte dojem, že jste nad ním morálně zvítězili, je nad slunce jasné, že to bude podivuhodný den.

Připojuji báseň, kterou jsem napsala na začátku března, když ještě všude mrzlo až praštělo... je z mého oblíbeného místa. A i když dneska, když jsem jela do školy už na hladině žádný led nebyl, přesto pocity stále přetrvávají...

Očekávání

Vyhlížím vás,
přátelé,
za oknem
jejen
led a
pustoprázdno
až roztaje
potkáme se

TADY



Písnička dneška je trochu smutná, pro mě je to vlastně písnička posledního týdně... Můj osobní význam se značně odchyluje od toho zamýšleného. Nedokážu o tom moc mluvit, ale... Řekněme, že slova "And don't you know I'm not your ghost anymore", "I learned to live half alive" a především refrén "And who do you think you are?! Running 'round leaving scars. Collecting your jar of hearts. And tearing love apart.  You're gonna catch a cold from the ice inside your soul. So don't come back for me! Who do you think you are?!" jsou zkrátka až děsivě přesný. Moje verze je asi o dost naštvanější, ale bolest zůstává. Bože, tohle zní vážně bolestýnsky....