Kapitola IV. - Spálíme je na popel!
Dav se nahrnul do komnaty nejvyšší potřeby, ještě, že komnata byla v podstatě nafukovací, jinak by se tam určitě nevešli…
„Začátek plánu nám vyšel, jak jistě víte, máme nového učitele obrany proti černé magii,“ Ginny se odmlčela. „Ovšem to náš problém zdaleka nevyřešilo, místo, aby se ten drsňák obrátil prosti Ronovi s Kankurem, se zabývá výhradně Potterem a Malfoyem. Mimochodem, kdo jste viděl tu fretku? Malfoy poprvé v životě vypadal roztomile.“
Zasmáli se, ale to nic neměnilo na tom, že naprosto postrádali plán dalšího postupu.
„Co takhle školní turnaj?“ ozval se líně Shikamaru.
„A v čem by nám to pomohlo ty dutohlavče?“ odpověděla mu jízlivě Ino, než se kdokoli jiný stačil byť jen nadechnout.
„Máš štěstí, že jsi dívka, i když se tak nevyjadřuješ.“
„Panebože, Shikamaru, přestaň s těma kecama a ty mu Ino neskákej do řeči, když se tu snažíme o něčem diskutovat, jsi otravnější než strachopud,“ prohlásila Luna naprosto postrádajíc svůj obvyklý zasněný hlas. Shikamaru na ni jen vyjeveně koukal, naprosto zapomněl, co chtěl říct.
Luna si podrážděně povzdechla a ujala se slova, „s Shikamarem jsme věnovali hodně času zvažováním nejrůznějších alternativ, ale myslím, že tenhle plán s turnajem patří mezi ty nejlepší. Jednoduše musíme nějakému učiteli šikovně vnuknout myšlenku jaký je takový turnaj skvělý nápad, když se bude hlasovat o jednotlivých representantech, můžeme si zvolit, koho chceme, na to je nás dost a pak se tam může stát drobná nehoda…“
„Máme je zabít?!“
„Kdo tu mluvil o zabíjení? Můžeme udělat, co jen budeme chtít, budou si myslet, že je to součást zkoušky…“
Došla jim ďábelská genialita tohoto plánu.
*
Zneškodnit Moodyho (rozuměj, přetáhnout ho pohrabáčem po hlavě a nacpat do truhly) a nahradit ho jakýmsi zoufalým kouzelníkem, kterému přeprogramovali paměť a nalévali ho mnoholičným lektvarem bylo směšně jednoduché. (A tohle nás prosím chrání…)
Ovládat díky své nové figurce učitelský sbor nebylo o moc těžší. Hlasování o representaci byla jen fraška, dva z každé koleje Kankuro a Ron z Nebelvíru, Potter a Malfoy ze Zmijozelu (Kdo by si z těch dvou nevystřelil, když měl příležitost.). Výběr ostatních už byl těžší, nakonec se rozhodli na ta místa dosadit vlastní agenty, Shikamara a Lunu z Havraspáru, Naruta (který prostě nerozuměl odpovědi ne) a Hannah (někoho kdo se zvládne postarat o sebe i o toho cvoka) z Mrzimoru. Partie byla rozehraná.
*
Při první, pečlivě naplánované, zkoušce se bohužel zvrtnul jeden detail. Trnoocasého si z nějakého nepochopitelného důvodu vytáhli Malfoy s Potterem, vejce sice získali, ale Malfoyův rovný aristokratický nos, už nebyl… no… tak… rovný…
Jejich nasazené dvojice to zvládly samozřejmě s přehledem, i když Hannah málem omdlela, když se Naruto místo pečlivě zkoušeného kouzla pokusil proměnit v šarmantní dračici, to mu ještě nedocvaklo, že drak před ním je samička, a tak, když začala pomyslnou konkurenci pronásledovat, Hannah prostě sebrala vejce a vítězství bylo jejich. Porota totiž přes slzy smíchu neviděla, takže když jim Gaara pomocí šikovného písek ovládajícího kouzla strčil do ruky desítky, vůbec neprotestovali.
Bohužel Kankuro s Ronem nebyli úplní žabaři, a kromě hábitů neztratili vůbec nic (ani nos…). Jejich taktiku přemožení draka bych tu radši neprezentovala, stejně byste mi nevěřili…
*
Z druhého kola většina hradu neviděla skoro nic, k pobavení jim ale naprosto postačili začátky a konce. Mafoy s Potterem si do pusy zastrčili jakési hadičky, Seamus začal vykládat něco o šnorchlech, hlavní ale bylo, že to příliš nefungovalo, zřejmě se s tím nemohli potopit příliš hluboko, a tak rejdili po hladině jako vířníci. Diváci to ale ocenili nadšeným aplausem, byli totiž jediní, koho mohli téměř celou dobu jejich snažení pozorovat.
Hannah zase párkrát nad Narutem mávla hůlkou, cosi zamumlala, načež se proměnil v žábu (zářivě oranžovou kuňku), tohle bylo mimo chápání všech, že by ten nekňuba byl zvěromág? Každopádně hupsnul do vody a tím byl představení konec.
Ron s Kankurem si okatě dávali na čas. Protahovali si svaly, i když Ron už pod pohledy publika začínal rudnout jako rak, ne, že by si myslel, že se někdo kouká na něj, to ne, určitě se všichni koukali na Kankura. Postavili se proti sobě a začali odříkávat dlouhá slova jakési formule doprovázené okázalými machy hůlkou. Doufal, že to vyjde, protože jestli se s tímhle složitým kouzlem bifloval úplně zbytečně… Kolem hůlek začínal vzduch houstnout a formovat se do malé kuličky, posledním švihnutím ji poslali tomu druhému do plic a skočili šipku do vody.
Shikamaru s Lunou se zatím nerušeně bavili na břehu jezera. Celá škola napínala uši, ale žádné útržky rozhovoru se k nim nedostaly.
„Pošlu tě přímo na místo, prostě čapni našeho člověka a udělej pečeť, hned tě přitáhnu zpátky. Máme optimální podmínky, stíny jsou v tuhle denní dobu obzvlášť dlouhé, slunce svítí, nic by se nemělo pokazit.“
Stroze přikývla, otočila se zády k jezeru a došla až k řadám diváků, tam se opět otočila a rychle se rozeběhla proti vodě, na břehu se odrazila, jako by tam byl skrytý odrazový můstek a přistála přímo uprostřed jezera. Publikum stihlo přesně třikrát mrknout (kromě Snapea, který zrovna mrkal na Filche a stihl to tudíž pětkrát) než se Luna vynořila s bezvládným tělem v náručí. Díky zrzavým vlasům všichni už z dálky poznali Ginny, to bylo rozhodně zvláštní, měli zachránit někoho důležitého pro ně oba, tahle dívka byla z jiné koleje a většina lidí, ani nevěděla, jak dobře se znají. Ale to nebylo překvapení, nikdo si zvláštní Luny nevšímal, a Shikamaru všechny otázky týkající se jeho osoby prospal. Rychlost, preciznost a přesnost s jakou ti dva zvládli zadaný úkol, všechny ohromila.
„Možná jsme měli na tom břehu zůstat o trochu déle, nebo alespoň mumlat nějaké složité formule, aby to vypadalo složitěji. Ještě si o nás začnou myslet, že jsme nějací mladí géniové a nedají nám pokoj,“ mumlal si pod fousy Shikamaru.
Luna se jen usmála a odváděla Ginny k teplému čaji, dekám,… no zkrátka samým věcem na zahřátí.Další se vynořily dvě žáby, z čehož Hannah málem dostala infarkt (jo, Naruto jí dával zabrat), jemně tu první políbila, až v tuhle chvíli všem došlo, že tady vůbec nešlo o zvěromagii, ale starodávné žabí kouzlo. Hannah však pohádkový moment naprosto pokazila, když na chudáka Naruta, který jen tak mimochodem během transformace přišel o veškeré oblečení, spustila, proč sakra jejich člověka vůbec proměňoval v žábu. Zoufalý pohled přitom upírala na indigovou rosničku, která už se začala hýbat.
„A jak jsem ho sem měl sakra vůbec dotáhnout?“
To Hannah na chvíli vzalo vítr z plachet, tohle jí nedošlo. „Kdo to vůbec je?“
„Sasuke.“
„Já ho nemůžu proměnit zpátky, Naruto, nemiluju ho.“
„A to je potřeba na to, aby se proměnil zpátky?“
Hannah začínala chytat krvavě rudý odstín, ale přikývla. Narutovi, ale nějak nedocvakla souvislost mezi nimi dvěma a Sasukem. „V tom případě budem muset někoho takovýho najít. Sasukeho miluje spousta holek, jsem si jistej, že některá zabere.“
Hannah jenom protočila oči, nechtěla na sebe příliš upozorňovat. Narutova naivita byla bezmezná, ale možná vážně alespoň jedna z těch dívek zabere… Neházejme hned flintu do žita.
Když se Ron s Kankurem dostali dolů, zbývala tam už jen jedna dívka. Dívka, kterou ani jeden z nich neznal. Už jen myšlenka, že tu musel být i Malfoy s Potterem před nimi, a ještě ke všemu to asi nějak popletli… Ne, že by to Kankurovi nějak vadilo, ta holka byla rozhodně sexy. Navíc ji asi vytáhly rovnou z postele, protože na sobě měla dlouhou červenou noční košili, která se jí lepila k tělu. Kdyby tu nebyl Ron… těžko říct, jak by to dopadlo, přitáhl si ji k hrudi a vyrazil nahoru, snažil se nemyslet na její tělo tisknoucí se k jeho, studené prsty, a husí kůži u které by byl radši, kdyby ji vyvolalo něco úplně jiného než chladná voda. Už teď litoval, že si nevzal něco jiného než těsné plavky, jediné, v co mohl doufat, bylo, že voda okolo nich je dostatečně ledová. To ještě nevěděl, že má staršího bratrance, který má až přespříliš ochranitelské sklony. Jeho nos ho poznal těsně po vynoření. Ron ho jen tak tak stačil chytit před pádem zpět do vody.
Když Hinatě vysušili šaty a daly teploučký vlněný plášť, do kterého se mohla zabalit, šla se podívat po Narutovi, byl to její kamarád z dětství, a i když je zařadili každého do jiné koleje, měla ho ráda a chtěla se ho zeptat, jak se mu vedlo. Nevypadal totiž moc šťastně a Sasukeho, třetího z jejich trojlístku, nikde neviděla. Udělalo se jí zle.
„Co se stalo?“
„Asi jsem to pokazil, Hin, nemůžeme Sasukeho proměnit zpátky.“
Až teď si Hinata všimla temné rosničky s pohřebním výrazem, „tak to máte štěstí, že vím, jak to vyřešit. Můžu si ho na chvilku půjčit?“
„Jen si posluž, ale neztrať ho, prosím,“ ušklíbnul se Naruto. „Nerad bych ho potkal na hodině lektvarů.“
Jemně vzala vzpouzejícího se žabáka do dlaní a vydala se cestou podél jezera, když se dostali do skrytého ohybu, vděčně se sesula na zem. „Vážně nevím, proč se mi snažíš utéct, Sasuke, chci ti jen pomoct, jestli se bojíš pravdy, tak pokračuj a můžeš zbytek života prožít jako žabák.“
To ho asi dostatečně přesvědčilo, aby se přestal vzpouzet, otevřela dlaně a mlčky na něj koukala. „Víš, tohle je asi dost jedinečná příležitost, protože ty mě teď asi prostě musíš chvíli poslouchat.“ Zkroutila rty do hořkého úsměvu. „Všechno ti to bude znít jako děsné kecy, dětské výmysly, jak ty říkáš, a zase se mi vysměješ, až budeš zpátky. Ale já tě miluju, a i když to neustále zapíráš, něco ke mně cítíš taky, nechápu, proč si myslíš, že by pro mě byl Naruto lepší. Mám ráda tebe, ne Naruta, ne Shina, ne Kibu, tebe! Tak už mě neodháněj!“
Sklonila se k němu a jemně ho políbila na slizkou kůži, tu ale necítila dlouho, najednou byl teplý a velký a… ach kradl jí rty s takovou vehemencí a vášnivostí, nikdy nečekala, že by to mohlo být takové. Tiskl ji k sobě, tak jak to vždycky chtěla a on zakazoval, netušila, proč změnil názor a nemínila mu ten starý připomínat. Zabořila mu prsty do vlasů a v tu chvíli si uvědomila jeho nahotu, no samozřejmě, žáby přece oblečení nenosí. Zrudla jako pivoňka. Rychle vstala a podala mu svůj plášť. Zatímco se oblékal, nervózně si obírala stébla trávy z noční košile.
„Co to bylo, Hin?“
„Pravda,“ vydechla tiše. „Proč jsi to tak dlouho popíral?“
„Bylo to tak pro nás pro oba lepší.“
„Proč? Já rozhodně nebyla šťastná.“
„Celá moje rodina je mrtvá, kvůli pár špatným slovům. Pán zla je zabil, pomalu umučil, žádné milosrdné Avada kedavra. A muž, který byl mým bratrem mu při tom pomáhal, s mojí rodinnou bys nechtěla být spojená.“
„Vždyť už je mrtvý tolik let, už nám neublíží.“
„A co když ne? A navíc, i kdyby byl, jsou způsoby jak ho přivést zpět.“
„Opovaž se to říct,“ oči měla suché, ale cítila, jak jí prasklinky pomalu prostupuj srdcem, už ne, znovu už ne.
„Miluju tě, Hin,“ to ji překvapilo, i láskyplný měkký polibek na rty. „A právě proto, tě musím nechat jít, ty musíš být v bezpečí.“ Chtěl odejít, ale zřejmě si všiml jejího skelného pohledu, cítila štíhlé prsty, které na ní uhlazovaly a očišťovaly látku, splétaly vlasy do copu a shrnovaly neposedné pramínky. Ale ani pečlivost a něžnost, s kterou to vše dělaly, v ní nedokázaly vzbudit ani jiskřičku naděje. Cítila houpavou chůzi, a to, jak ji předal do cizí náruče. Ty zmatené bouřkové oči už někde viděla, ucítila úder a nahradili je ty Nejiho levandulové, jen se mu schoulila do náruče, věděl, co potřebuje, nebylo to poprvé, kdy potřebovala, aby Neji poslepoval to, co Sasuke rozbil. Tak proč ho stále milovala?
_
Kde je Malfoy s Potterem byla tak trochu záhada, zvlášť když Ron udatně tvrdil, že Hinata byla poslední, kdo dole byl. Bohužel si to nemohli ověřit u Kankura, protože ten byl pořád mimo z toho, jak ho Neji knokautoval. Nakonec se ukázalo, že problém má docela jednoduché řešení. Hinata nebyla jediná, kdo si přes noční košili nestihl přehodit župan, Inina košile ovšem byla značně menších rozměrů, a i procentuální podíl krajky byl radikálně jiný (u Hinaty to bylo přesně 0% - spát se přece má v tom, co je člověku pohodlné…, zatímco u Ino to bylo procent 80… představu si udělejte sami…). Není tudíž žádným překvapením, že se oba zmijozelští shodli, že koukání (Budeme předpokládat, že šlo pouze o koukání, bylo by ošklivé ty chlapce podezírat z čehokoli jiného.) se na Ino je mnohem lákavější než vítězství, a tak když se jim ji jakýmsi zázrakem podařilo vytáhnout, raději doplavali na jiný břeh.
Když je našli, Ino úspěšně hrála pohoršení, ovšem Pansy neušlo, že ve skutečnosti jí to lichotí. Přehodila kamarádce kolem ramen plášť. „Prosím tě, máš na lepší,“ usmála se.
„Já, vím, ale trocha pozornosti udělá každé dívce dobře, nemyslíš?“ zakřenila se nazpět.
*
Když se Kankuro probral, měl pocit, jako by ho někdo přetáhl po hlavě krumpáčem, nebo že by to byla kocovina? Malátně se posadil a zmateně se rozhlížel kolem sebe, vůbec si nevzpomínal, jak se dostal do postele. Chtěl se podrbat na hlavě, ale rychle rukou zase ucukl, na spánku měl úctyhodnou bouli, ze které vystřelovali paprsky ostré bolesti. Tak to asi přece jen bude ten krumpáč, pomyslel si. Před očima se mu začal vybavovat křehký obličej nějaké dívky, začal se rozvzpomínat. Na tváři se mu rodil úsměv. Tohle nebude tak lehké, vůbec to nebude lehké. Ale jestli Kankuro něco skutečně miloval, byly to výzvy. A navíc, její tělo za to rozhodně stálo. Trochu se mu motala hlava, tak si raději znovu lehnul a začal spřádat plány. Na ní nebude moc jít jen tak obyčejně.
*
Nastala poslední část turnaje, Brumbálova armáda už začínala být zoufalá. Kouzlo na figurce trnoocasého, které mělo přimět Kankura s Ronem, aby si ho vytáhli, nezafungovalo. Jak rozluštili tajemství vejce, když Ginny i Gaara přísahali, že jejich bratrové do koupelny nepáchnou, jak je rok dlouhý, byla taky záhada. A už jenom myšlenka na to, že vzduchstlačující kouzlo našli sami, byla absurdní, takže už zbýval jen ten poslední plán. Celá BA se namaskovala jako překážky a vešli dovnitř labyrintu jako první. Téměř celá škola proti dvěma chlapcům, nemohlo to skončit jinak než skvěle. Na tribunách moc diváků nezůstalo, ale proč se koukat, když si můžete hrát?
Shikamaru nabídl Luně rámě a v družném hovoru vešli do labyrintu, obecenstvo je jen s vytřeštěnýma očima pozorovalo, nechápajíc jejich bezstarostnost. Navíc, Shikamaru se s někým bavil a nebyly to jen jednoslovné odpovědi. Diváci ještě zaslechli „muchrolohý chropotal“, pak už neslyšeli nic. Do pěti minut byli uprostřed bludiště, sedli si do trávy a čekali na Hannah s Narutem, kteří měli vejít do labyrintu hned po nich.
Hannah s Narutem šli mlčky vedle sebe, najednou se Naruto prudce zarazil, Hannah už sahala pro hůlku, když jí Naruto šeptem (na jeho poměry) řekl, že vzduch je čistý.
„Co se děje?“
„Jak to, že mě si z té žáby proměnit mohla a Sasukeho ne?“
„Tvoje otázka má trochu zpoždění, ne?“ usmála se a znovu se rozešla, aby si nevšiml jejích rudnoucích tváří.
Po chvíli se Naruto ozval znovu, „ještě jsi mi neodpověděla.“
„Vždyť už jsem ti říkala, že Sasukeho nemiluju,“ pokrčila rameny, jako by nic, a rozběhla se do středu bludiště.
Naruto za ní ještě chvíli zkoprněle zíral, přemýšlejíc, zdali to opravdu mohlo znamenat to, co si myslí, že to mohlo znamenat. Potom se ale raději zase rychle probral, sám by doprostřed labyrintu cestu nikdy nenašel.
Kankurovi s Ronem se už od vstupu do bludiště lepila smůla na paty, už jen to, že se nacházeli v bludišti, byl pro ně značný problém. Přesto, že Ron vyrost v Doupěti, což bylo bludiště samo o sobě, se ztratil za první zatáčkou. Kankuro zase odmalička žil v rozlehlé poušti, kde nejbližší překážkou byly lesy Konohy. Orientace tu sice byla nutná, ale stačilo se držet jediného přímého směru.
Bubáka v podobě žádostivé Ufňukané Uršuly nebo v Ronově případě jeho těhotné sestry už málem nerozdýchali. Dále potkali vypelichané cosi, co měl být možná vlkodlak anebo snad trpasličí kluběnka. Podezřelé řadě zrcadel se raději vyhnuli, přece jen si pořád pamatovali, jak si Malfoy kvůli nim o jedno rozmlátil hlavu, to, když se z něj pokoušel vytáhnout kámen mudrců. Ta boule vydržela přes celé prázdniny, ještě na začátku dalšího školního roku měl žlutozelenou skvrnu přes celé čelo, v té době se také snažil přivést ofinu znovu do módy. Vážně smutná historie. Po chvíli to začalo být únavné, celý labyrint jako by se stahoval okolo nich – palba kouzel, mozkomorové, nejrůznější magická havěť, příkop plný smrdutého bahna, iluze domova, pištící Sakura…
No bylo toho spoustu a ani jednou nezahlédli nikoho z dalších soutěžících. Začalo jim to připadat trošičku podezřelé...
Také Malfoyovi s Potterem to začalo být podezřelé, od vstupu do labyrintu už uběhlo minimálně čtvrt hodiny a oni stále nenarazili na jedinou překážku. Zdálo se to být příliš jednoduché. Sice se labyrintem motali jak dva ožralí slepci, ale přesto, střed jednou trefit musí.
Opravdu ho trefili, ale díky svému motání po bludišti přišli z naprosto nečekané strany. Proto si jich skupinka našich spiklenců ani nevšimla, když „nenápadně“ nakukovali doprostřed.
„Podívej, támhleti čtyři si tu jen tak povídají.“
„Musí v tom být nějaké kouzlo,“ usoudil Malfoy. „Prostě to přeběhneme, oni varování neměli, proto uvízli. Ty jdi zprava, já zleva, každý tu zlatou bachratou vykopávku chytneme za jedno ucho a je to.“
Odhodlaně na sebe kývli a vyběhli.
Havraspárští ani Mrzimorští neměli žádnou šanci zasáhnout. Tak jen z otevřenýma pusama zírali, jak ti dva břídilové, o kterých si mysleli, že se do středu nikdy nedostanou, padají do konce dokonalé pasti na Rona s Kankurem.
Luna zabořila tvář do dlaní. „Panebože! Dalo nám to takové práce a všechno to ztroskotá kvůli těmhle dvěma.“ Shikamaru na ní jen koukal, tyhle ženské výlevy mu dávaly dost zabrat, nebyla v nich žádná logika, nevěděl, co má dělat. Ani nevěděl, jestli je smutná nebo naštvaná. Rozhodl se zachovat se dle Kibovy rady a poškrábal Lunu na hlavě, trochu si spletl instrukce týkající se psů a děvčat, k oběma tématům měl Kiba dost co říct. Z nějakého neznámého důvodu to ale očividně zabralo a Luna na něho zírala vytřeštěnýma očima.“
„Kde ses učil vyhánět škrkny?“zeptala se nakonec udiveně.
„Ani jsem nevěděl, že to umím,“ zasmál se.
„Takže jsi talent od přírody?“
„Jestli tomu chceš tak říkat…“
Naruto mezitím křičel „Baka! Baka! Baka!“ na celý labyrint, ale oni dva už ho stejně nevnímali. Byli uvěznění v té iluzi. Iluzi jejich nočních můr.
*
Když o tom později vyprávěli, moc jasné to nikomu nebylo, jejich vyprávění se lišilo v tolika detailech, skoro jako by si to vymysleli. Ale v několika věcech se shodli: lord Voldemort se vrátil a k jeho nejvěrnějším smrtijedům patří růžový králíček.
*
„Jediný důvod, proč tuhle operaci nemůžeme označit za absolutní propadák, je fakt, že Kankuro s Ronem nevyhráli.“ Tady se Ginny odmlčela a upřela pohled do stropu. „Jak se ale u všech rohatých mohlo stát, že dva největší blbci z celé školy vyhráli školní pohár! A můžeme za to my.“ Upřela vražedný pohled na zkroušenou čtveřici (Jako by chtěla říct: „A můžete za to vy!). „Jak to, že jste si jich nevšimli?!“ Ginny se začaly zbarvovat tváře doruda a Gaara se raději opatrnými krůčky odsunoval z bezprostředního dosahu.
„Ještě je tu přece plán Bé,“ odvážil se šeptnout Shikamaru, Ginny mu až děsivě připomínala profesorku McGonagallovou.
„To sice ano,“ souhlasila Ginny už smířlivějším tónem. „Ale tenhle plán zakročuje v podstatě jen proti Kankurovi.“
„Ronovu slabou stránku se nám stále nepodařilo odhalit, samozřejmě kromě příliš silných ochranitelských sklonů k tobě. Ale ty jsi příliš důležitý člen naší organizace, nemůžeme tě použít k infiltraci. Navíc si nejsem úplně jistý, jak bychom… mohli… Možná bychom mohli.“ Zamyslel se.
Zbytek osazenstva Tajemné komnaty na něj jen koukal (Všimněte si, že zde není „nechápavě koukal“… Všichni totiž byli na Shikamarovi zvláštnůstky zvyklí.). Za chvíli se trochu vzpamatoval a nerušeně pokračoval dál.
„Použijeme podobný plán útoku jako u Kankura, jen to trochu otočíme. Jak se říká, dáme mu ochutnat jeho vlastní medicínu. Musí samozřejmě nejdřív začít s někým chodit, ale to není problém ziniciovat,“ očividně to považoval za nepodstatné. „Bude to asi muset být naše agentka. A ty zničíš jakoukoli romantickou atmosféru, budeš klást nevhodné otázky, nenecháš je chvilku o samotě. Naše dívka nás totiž samozřejmě bude informovat o každém jejich pohybu. Ještě to má několik much, ale myslím, že nebude těžké je doladit.“
Teď se na něj dívali poněkud nejistě, plán to byl skvělý, o tom nebylo pochyb, ale už si skoro mysleli… Nečekali by, že Shikamara napadne zrovna tohle.
„A ty víš, kdo se Ronovi líbí?“ prolomila ticho váhavě Ginny.
„Ne, ale určitě nebude těžké to zjistit.“
„To nebude, totiž-“ Ginny neustále překvapovalo, jak tak inteligentní člověk, někdy mohl být tak zabedněný.
„Ronovi se líbím já,“ uzavřela zasněně trapnou situaci Luna. „Ty jsi asi jediný člověk, u kterého mě ani nepřekvapuje, že si toho nevšiml,“ lehce se na něj usmála.
„Skvěle,“ prohlásil Shikamaru, zatímco se snažil potlačit ten zvláštní nepříjemný pocit, který ho po tom zjištění ovládl. „Nikdo by to nemohl zvládnout lépe,“ přinutil se k úsměvu.
„Ještě musíme ke spolupráci přimět Hinatu, i když pořád nechápu, proč jsme vybrali Hinatu, když na ní nemáme žádnou páku, kterou bychom ji mohli přesvědčit, aby nám pomohla.“
„Ale vždyť ji máme, dattebayo!“ Vykřikl Naruto. Právě nastal historický okamžik, protože Naruto pochopil něco, co Shikamaru ne. „Hinata miluje Sasukeho, ale on s ní nechce být, protože má pocit, že by ji to mohlo ohrozit. Když byl ještě malý, vyvraždil lord Voldemort celou jeho rodinu. Sasuke je od té doby trochu paranoidní a věří, že se Pán Zla vrátí. Při našem plánu dost možná začne žárlit a rozmyslí si to, a kdyby ne, sehrajeme na něj tak působivou smrt lorda Voldemorta, že se už nebude mít čeho bát.“
V Komnatě Nejvyšší potřeby se rozhostilo ticho, nikdo nečekal, že zrovna Naruto by dokázal pochopit všechny zákruty složitého plánu.
„Dobrá,“ hlesl Shikamaru, „když jsi to tak skvěle pochopil, mohl bys to vysvětlit Hinatě.“ Dneska vážně nemám svůj den, povzdechl si v duchu. Proč jsou jen ty ženské tak komplikované!
*
Hinata mezitím upadla do hluboké letargie, přesto ji ale Narutův návrh, alespoň trochu zaujal.
„Vážně si myslíš, že některá z těch věcí dokáže Sasukeho přesvědčit?“
„Jestli ne, tak si tě nezaslouží,“ prohlásil Naruto. „Navíc, i kdyby to na Sasukeho nezabralo, tak se alespoň dobře pobavíš, a v neposlední řadě nám taky dost pomůžeš.“
„Nevím, jestli to zvládnu sehrát, nejsem zrovna přesvědčivá herečka.“
„To ani nebude potřeba, už jsi ho zaujala, a tos ani nemusela hnout prstem. Tvojí rolí není hrát nějakou rozdychtěnou fanynku, z větší části budeš sama sebou. Ukážeš mu krásnou zlomenou holku, co potřebuje utěšit. Odmítl tě kluk, kterého miluješ už od dětství a teď chceš prostě jen dobrého přítele, co by tě chápal. Postupně si ho můžeš pustit blíž, budeš sama sebou, když tomu trochu pomůžeme, dřív nebo později se do tebe zamiluje, a pak… mu dáš kopačky,“ zakončil Naruto s úsměvem. „Nebo mu dřív dá Sasuke do nosu,“ dodal zamyšleně. „Ale to už nám vlastně může být fuk.“
„Takže tohle byl důvod, proč jsem musela být v tom jezeře? Aby si mě všimnul?“
„Jo, plánujeme dopředu,“ zašklebil se Naruto.
„Ale proč já? Proč jste mě vybrali? Proč bych ho měla zaujmout právě já?“
„Věř mi, Hin, ty jsi na to ta pravá. Mimo jiné jsi jedna z mála, která dokáže odolat Kankurově šarmu, taky jsi dostatečně krásná, abys upoutala jeho pozornost na delší dobu. Navíc, když budeš potřebovat pomoct, pomůžeme ti, jsem si jistý, že půlka školy už něco zvládne vymyslet.“
„Tak dobře,“ hlesla odevzdaně. „Ale myslím, že tu pomoc budu potřebovat.“
*
Plány se ale kuly i v druhém táboře.
„Je zřejmé, že je tu nějaké spiknutí, ale kdo? Ten, o kom jsme si celý rok mysleli, že je náš učitel, je jen loutka a v hlavě mu toho moc nezůstalo. A pravý Moody si nepamatuje už vůbec nic, očividně ho něčím praštili po hlavě. Jsou chytří, opravdu chytří. A je jich hodně, musíme zjistit, kdo je vede. Tohle nebude vůbec lehké,“ mumlal si Kankuro pod fousy, zatímco štrádoval z jedné strany místnosti na druhou.
Ron ležel rozvalený na posteli a letargicky ho pozoroval. „Musíme počkat na jejich další krok.“
„Ne, musíme udeřit jako první, musíme využít momentu překvapení, dokud si myslí, že o nich nevíme.“
„Taky o nich nic nevíme.“
Kankuro vztekle zavrčel. „Ale víme, že existují.“
„To jo, ale oni bezpochyby nejsou tak hloupí, aby si mysleli, že nic netušíme. Jsou chytří, jak už jsi sám podotknul.“
„Tak to můžeme vyloučit Malfoye, Pottera, Uzumakiho,… Asi za tím bude někdo ze Zmijozelu, nebo Havraspáru.“
„Přestaň tady pochodovat, leze mi to na nervy. Jsou tu prázdniny, měl bys na chvíli vypnout. Na začátku školního roku něco vymyslíme, však to znáš, většinou něco přijde samo.“
Zhluboka vydechl. „Asi máš pravdu, asi bych se měl soustředit na něco příjemnějšího než pomstu.“ Usmál se. „Třeba na Hinatu,“ pečlivě vyslovil každou slabiku jejího jména. „Ideální zábava na léto, nemyslíš?“
„Jo, asi jo,“ zamumlal s pohledem upřeným do stropu. Asi by to byla zábava.
„Ztrácím tu čas, měl bych jít. Potřebuju nasbírat spoustu informací, abych věděl, kam chci jet letos na dovolenou.“
„A koho se chceš zeptat, smím-li se ptát? Hyuugové si jako všichni ostatní aristokraté dost chrání své soukromí. Na pravý hák jejího bratrance už jsi zapomněl?“
„To ne, ale má tu mladší sestru, to jsi nevěděl? Navíc je Narutova kamarádka z dětství a on nikdy nedokázal držet jazyk za zuby.“
Opět ve skvělém rozmaru vykráčel z ložnice. Ron jen dál útrpně sledoval strop. A co teď mám dělat já? Znovu si povzdechnul.
*
Kankuro rozhodně neztrácel čas, najít Hanabi bylo přesně tak lehké, jak předpokládal. Drobná postavička se vznášela vysoko nad famfrpálovým hřištěm. Míhala se tak rychle, že kdyby ji pozoroval někdo jiný než Kankuro, pravděpodobně by si nebyl jistý, že jde skutečně o Hanabi. Nicméně smaragdově zelený hábit, krátké černé vlasy a drobná postava ke Kankurovi mluvili naprosto jasně. Nemohl to být nikdo jiný než nová zmijozelská chytačka.
Zničeho nic se střemhlav spustila o padesát stop níž a chytila do ruky drobný zlatý míček. V tu chvíli si konečně všimla Kankura čekajícího dole na hřišti.
Zkroutila rty do potměšilého úšklebku, tak už je to tady, říkali jí, že za ní přijde. Pravda, měl nejvyšší čas za tři týdny jsou tu prázdniny. Pomalu s elegancí hodnou Hyuugy se snášela níž, na tváři vykouzlila přezíravý úšklebek.
„Co chceš, Sabaku?“
„Tebe,“ odvětil medovým hlasem.
Stálo ji vážně hodně úsilí, aby smíchem nespadla z koštěte. Teď byla ráda za tvrdou výchovu svého otce, díky které se jí v obličeji nepohnul jediný sval. Vznášela se dobrý metr nad jeho hlavou, přehodila nohu přes násadu a sedla si po dámském způsobu, celý dojem ale zkazila rozpustilým kýváním nohou.
„Nezájem,“ odpověděla přezíravě. „Navíc, kvůli tomu jsi nepřišel.“
To byla rozhodně pravda, Hanabi totiž v Kankurových očích nesahala Hinatě ani po kotníky, jediné, co měly společné byl malý vzrůst a havraní vlasy. Zatímco ty Hinatiny se vlnily až k tomu jejímu perfektnímu zadečku, Hanabi preferovala elegantní sestřih na kluka, ten ale po hodinách strávených na koštěti vypadal hůř než vrabčí hnízdo. Hinata byla štíhlá, přesto měla pěkně vyplněnou postavu, tu holku bylo za co chytnout, jak s radostí prohlašoval Kankuro. A ty prsa, nechápal, že na ně ještě nikdo nesložil oslavnou báseň. Zato Hanabi... Hanabi měla útlou až chlapeckou postavu, vážně, kdyby nevěděl, že je děvče... Navíc byla zmijozelačka, jak bylo u čistokrevných rodin obvyklé. Ne, kvůli ní tu vážně nebyl.
Vykouzlil na tváři svůj nejlepší úsměv. „Pravda.“ Jak jen pokračovat dál...
„Jsi tu kvůli Hinatě, co?“ smilovala se nad ním Hanabi.
Kankuro jí věnoval další udivený pohled, ale než stihl zformulovat nějakou vhodnou otázku, Hanabi ho předběhla.
„No, jednou to přijít muselo, ne? Tak konečně vyklop, o co ti jde a neokrádej mě o můj drahocenný čas.“
„No, přemýšlel jsem, co takové krásky, jako jste vy dvě asi tak můžou dělat o prázdninách?“
„A to očekáváš, že takovou cennou a intimní informaci dostaneš zadarmo?“ uchechtla se. Ano, zmijozelačka celou duší.
„A co bys chtěla?“ znovu použil svůj odzbrojující úsměv.
„Mám tak ráda, když tohle lidi říkaj,“ slastně si povzdechla. „Bohužel, nevím o ničem, co bys mi mohl dát a já nemám.“
„Musí být něco, co bys chtěla...“
„Nechceš ještě říct: „Udělám cokoli.“, to bych byla teprve nadšená,“ odmlčela se, „ne? No nic, člověk nemůže mít všechno. Tak snad jen že bys mi slíbil velkou laskavost do budoucna.“
„Jistě, žádný problém.“
„Pod lupénkovým slibem.“
Kankuro ztěžka polkl, ale přitakal, jen doufal, že mu to k něčemu bude a taky se modlil, aby Hanabi nepřišla s ničím... Problematickým. „Dobrá, ale ujasníme si nějaké detaily.“
Hanabi odevzdaně kývla, nic jiného od něj ani nečekala, Kankuro byl spoustu věcí, ale hlupák ne. Kdyby si neurčil podmínky musela by se vážně přemáhat, aby po něm nechtěla nějakou hloupost. Třeba vyloupit Gringottovi, v duchu se zakřenila.
„Nebudeš ode mě žádat nic, co hrubě porušuje kouzelnické zákony, co by mohlo trvale ohrozit zdravotní stav nějakého člověka, nebo zvířete. Proti porušování školního řádu víceméně nic nemám, ale důsledkem nesmí být možnost vyloučení ze školy, otce by kleplo. Nesmím tím jakkoli ublížit, ať už fyzicky, psychicky nebo emocionálně nikomu ze své rodiny, ani přátel. To by snad mělo být všechno.“
„Dobrá, to zní rozumně. Já ti za to nabízím toto: Jen co budu vědět kam na prázdniny pojedeme, budu tě informovat, můžu ti pomoci i s dalšími věcmi. Kam se večer chystáme, jaká je Hinatina oblíbená květina a jaké slovo v její přítomnosti v žádném případě nesmíš vyslovit. Ovšem pokaždé, když o něco podobného požádáš tvůj dluh vůči mně se zvýší, v případě, že se rozhodnu odpovědět samozřejmě.“
„To mi vyhovuje,“ na Kankurově obličeji se rozzáří vítězný úsměv.„Dobrá.“ Hanabi se zakloní a pozadu padá z koštěte, v Kankurovi by se krve nedořezal. Ona se ovšem jen ve vzduchu přetočí a dopadne elegantně na nohy, jako kočka. Natahuje ke Kankurovi pravou ruku a on si teprve teď uvědomuje, jak moc je skutečně malá. Prsty snadno obejme její předloktí, o dvě hlavy jí přečnívá a Hanabi má snad poprvé pocit, že v tomhle vyjednávání nemá navrch. Jemně položí drobnou dlaň na jeho ruku, v levé už svírá hůlku.
„Tak slibuješ?“
„Tak slibuji.“
„Tak slibuji,“ říká i Hanabi. Poklepává hůlkou na jejich spojené ruce „Psoriasis Promissum.“ Vzápětí ho pouští, do napřažené ruky jí vskakuje koště, které se jim dosud vznášelo nad hlavami. Mrštně na něj naskakuje, a už se zase vznáší v oblacích. Tady se cítí skutečně neporazitelná.
*
Shikamaru v rukou nejistě převracel drobný stříbrný prstýnek, i když si to v hlavě dostatečně logicky zdůvodnil, pořád mu připadalo trapné dát dívce, obzvláště Luně, dárek. Prstýnek, to už bylo vážně neslýchané. Pochopte, Shikamaru byl velice staromódní, dát dívce dárek a políbit ji uprostřed Velké síně pro něj bylo prakticky to samé. Dát dívce prstýnek... To už ji v podstatě žádal o ruku!!!
Ale tohle nebyl dárek, přesvědčoval sám sebe, bylo to bezpečnostní opatření, součást mise, nezbytná rekvizita, ale přesto...
Luna právě vešla do havraspárské společenské místnosti a Shikamaru dochází ke konečnému rozhodnutí. Ospale (aby nevzbudil podezření) se zvedne z vyhřátého křesílka a zamíří k Luně.
„Šla by ses se mnou projít?“ ptá se jí tiše. „Potřeboval bych s tebou něco probrat.“ Připadá si tak hloupě, vždyť je to jako by jí zval na rande.
„Jistě, možná uvidíme nějakého muchrolohého chropotala, teď je na ně vhodná doba,“ odpovídá se zasněným výrazem Luna.
Shikamaru jí jako správný gentleman nabízí rámě a Luna s chichotáním přijímá. „Shikamaru, ty jsi občas vážně legrační.“
Shikamaru jen nejistě krčí rameny a škrábe se na zátylku, to už ho ale Luna táhne ven.
Venku je krásně a kolem jezera se tísní polovina školy, Shikamaru tedy nekompromisně zamíří na druhou stranu, u Vrby Mlátičky jako obvykle nikdo není. Nepochopitelné, vždyť ten strom je fascinující!
Rozhlédne se kolem, skutečně tu nikdo není, jinak by zvažoval přesun do Choptící chýše, vážně, jedno z nejlepších míst v Bradavicích, tam ho nikdo nikdy nevyrušoval, když si potřeboval krapet schrupnout.
Posadil se do trávy a přemýšlel, jak začít. Rozhodně nechtěl, aby došlo k nějakým trapným nedorozuměním, ale tohle byla Luna. Zhluboka se nadechl s ní k trapným nedorozuměním nedocházelo, občas k těm vtipným, ale trapným ne. Vrhl na ni postranní pohled, už si sundala boty a požitkářsky zarývala prsty do trávy. S dalším hlubokým vydechnutím vytáhl z kapsy prstýnek.
„Zatím jsme o tom moc nemluvili a nevím, kdy začne operace Weasley, teď, o prázdninách, v dalším školním roce. Každopádně nesmíme propásnout žádnou vhodnou příležitost k zahájení operace, proto jsem vyrobil tohle,“ zvednul prstýnek a jemně ho navlékl Luně na prsteníček, vytáhl hůlku a jemným poklepáním upravil prstýnek tak, aby dokonale seděl. „Weasley je trouba a nevypadá, že by chtěl někomu vážně ublížit, ale nechci nic riskovat, navíc víc mozků víc vymyslí. Tenhle prstýnek v sobě má odposlouchávací kouzlo, stačí, když otočíš touhle perličkou,“ zlehka jí otočil. „Vidíš, teď je spojení aktivní, poznáš to podle toho, že získá lehce namodralou barvu. Teď je propojená s mojí náučnicí,“ ukázal na ní prstem.
Až teď si všimla, že má jinou náušnici než obvykle, tedy na první pohled byla stejná, jednoduchý stříbrný kroužek, ale měla na sobě stejnou slabou rytinu jelena jako prstýnek pro ni.
„Navíc, pokud bys potřebovala pomoc, jakoukoli pomoc, cítila se nějak ohrožená, měla i jen podezření, nebo se začalo dít, cokoli, co by ti bylo nepříjemné tak stačí tím prstýnkem třikrát otočit a já přijdu. Díky němu budu taky vědět kde jsi.“ Otočil perličkou zase zpátky a odtáhl se.
„Dobrý nápad,“ prohlásila uznale Luna. „A navíc je moc pěkný,“ dodala zasněně.
„Ještě pracuju na jedné náušnici pro tebe, kdybys potřebovala poradit, ale to mi zatím nepřišlo až tak důležité.“
„Moc děkuju, Shikamaru, myslím, že se půjdu podívat, jak se mají testrálové,“ odhopkala směrem k lesu, její boty zůstaly ležet na trávě vedle Shikamara. Povzdechl si, ale usmíval se. To byla prostě celá Luna věčně s hlavou v oblacích. Natáhl se do trávy a pozoroval mraky plující po obloze. Na chvíli si tu zdřímne, buď se pro ty boty vrátí, nebo jí je vezme do společenské místnosti. Ještě jednou nad tím zavrtěl hlavou, a pak už spal.
*
Kankuro se mezitím mohl ukousat nudou, do konce školního roku zbýval už jen týden a Hanabi se mu pořád neobtěžovala sdělit, kde budou trávit léto. Potřeboval to vědět, chtěl spřádat plány, co budou podnikat, jak to nejlíp zaonačit a vůbec. Nechtěl vypadnout z formy, ale jediná holka, na kterou měl momentálně myšlenky byla Hinata, ne že by se s ní nesnažil zapříst rozhovor, ale zatím ho vytrvale ignorovala. Vlastně, když se nad tím tak zamyslel, nebyla to tak docela ignorance, spíš ho nevnímala, neviděla... Možná to celé vzal z úplně špatného konce, možná by to měl vzít přes přátelství...
Ale teď ne, ještě ne, až o prázdninách. Vypadalo by krapet podezřele, kdyby se o ni teď začal zajímat, a pak se objevil na místě, kde budou trávit prázdniny, musí to vypadat jako náhoda. Bože, proč je tu taková nuda!
Ani žádná pořádná vylomenina ho nenapadala, přemýšlel o tom, že by svým spolubydlícím nechal zmizet z každého páru jednu ponožku, ale když nad tím tak přemýšlel... Bylo to pod jeho úroveň, navíc je většina osazenstva pokoje zvládla ztratit bez problémů sama.
Otočil se k Ronovi, který nepřítomně zíral na sametová nebesa nad svojí postelí, a vtom ho to napadlo.
„Pojď, Rone, pomůžu ti sbalit Lunu,“ prohlásil do hrobového ticha.
„Cože?“ probral se překvapený Ron.
„Pomůžu ti sbalit Lunu,“ zopakoval ještě jednou pomalu Kankuro, trochu, jako kdyby mluvil s mentálně postiženým tříletým dítětem.
„Aha,“ Ron očividně nevěděl, co na to říct.
„Hrozně se nudím, snad bych se i učil do školy, ale už je tu konec školního roku. Hanabi se mi ještě neozvala, od Hinaty se musím držet dál a letošní příděl nápadů na vylomeniny už jsem zřejmě vyčerpal. Takže vstávej, jdeš sbalit Lunu.“
„Když já ani nevím, jestli jí chci sbalit,“ poznamenal nejistě Ron.
„Tak nějakou jinou holku? Měl sem dojem, že máš rád Lunu, ale můžem-“
„Ne, tak jsem to nemyslel,“ Ron se na chvíli odmlčel. „Nevím, jestli chci vůbec někoho balit.“
„Jasně, že chceš,“ prohlásil kategoricky Kankuro.
„Když já nejsem-“
„Tak skvělej jako já?“ skočil mu s úšklebkem do řeči Kankuro. „Ne, to nejseš,“ přátelsky ho dloubl do zad, „ale každej nemůže bejt jako já, neboj, holky to vědí taky.“
Ron měl pocit, že každou chvíli omdlí, samozřejmě, že chtěl být s Lunou, ale takhle s ní mluvit. To... Zákonitě by z toho vyšel jako idiot, jiná možnost snad ani nebyla. To už ho ale Kankuro tahal na nohy a hrabal se mu v kufru, aby našel oblečení vhodné pro tuto „jedinečnou příležitost“, jak to sám nazval. A Ron rezignoval.
*
Luna právě obdivovala testrálí mláďata, od jara už značně povyrostla a Luna je jejich matkám musela vynachválit, když za sebou uslyšela šramot. Neotočila se, bylo celkem jedno, kdo to byl. Většina lidí se s ní nepřátelila a málokdo z té trošky, co se s ní bavila by za ní přišel, když si na kraji Zapovězeného lesa povídala zdánlivě sama se sebou.
*
Shikamaru se právě začal propadat do vytouženého spánku, když se mu přímo u ucha ozval zasněný hlas. „Ahoj, Rone. Kankuro.“ Pomalu otevřel oči. Skvěle slyšel všechno, co si povídali, tenhle nápad skutečně patřil k těm lepším. Měl krásně čistý zvuk hlasů a lehce slyšel i šramot v pozadí. Dopřál si chvilku samolibého uspokojení.
Potom ale začal vnímat obsah rozhovoru. Sledoval mraky plující po obloze a přesvědčoval sám sebe, že je vše v nejlepším pořádku. Přesně tak to naplánovali a Luna hrála svoji roli výborně. Možná až příliš dobře. Nesmysl, nic není příliš dobře. V uších mu zněl Lunin smích a Shikamaru s podivem zjistil, že v zatnutých pěstech svírá hrsti trávy. Pustil ji. Chová se vážně směšně.
Pozoroval mraky a poslouchal Lunin rozesmátý hlas, hledal i ten nejnepatrnější náznak ohrožení, záminku pro svůj zásah. Ta se ale neobjevovala.
*
Konečně dostal tu dlouho očekávanou zprávu. Krátký lístek, ve kterém toho ale moc nebylo.
Otec je pracovně vytížen, prázdniny strávíme v Konoze. H.
Četl ho pořád dokola, jako by měl odhalit skrytou informaci, něco, co mu uniklo. Ale nic víc tam nebylo. Zatracená Hanabi! To má být všechno?! No, přinejmenším už ví, v jaké bude nevýhodě, ony budou v domácím prostředí, nebude jim moct nabídnout nic nového, exotického… Bude muset napsat otci.
Jass
Komentáře
Okomentovat